Zelené dědictví

„Člověka je možno zničit, ale ne porazit!“ Svého času tuto myšlenku spisovatel Ernest Hemingway nabídl čtenářům v jedné ze svých knih. Starému pánovi vytanula zčistajasna na mysli, když sáhl do trezoru pro milovanou zbraň. Rozhodl se pro návštěvu revíru, třebaže venku lilo a burácel hrom.

… Vždycky byly otevřené, od prvních jarních teplých dnů až do smířlivého podzimu, kdy slunce je veliké, ale tolik už nehřeje. Zato ale stromy byly zlaté, zlaté listí padalo na zahradu i na hladinu strouhy Mlýnky, která tekla v těsné blízkosti kolem Láďova domku.

Polekal jsem se ho, když se tak znenadání vynořil v zákrutu lesní cesty, v místech, kde bych dříve očekával jelena než člověka, zvláště ne tak podivného vzhledu.

Začátkem dubna 2019 proběhla sdělovacími prostředky informace, že došly tuzemské brambory. Cena této potravinové komodity se z původních čtyř korun českých vyšplhala k třiceti korunám a může jít ještě výše. Tato zdánlivá „drobnost“ svědčí o tom, že Česká republika není soběstačná v potravinové oblasti. Vždyť kupujeme mrkev z Itálie, rajčata ze Španělska, další zeleninu třeba z Holandska atd. Dovážíme špatné maso z Polska nebo z Brazílie.

Na jedné křižovatce lesních cest stojí dva buky a jeden dub. Nádherné stromy s kmeny rovnými a štíhlými; jejich koruny jsou od jara do zimy bohaté, košaté a v období semenných roků plné plodů.

To se vám sešla zvířátka na palouku, aby se dohodla, kdo bude řídit každou část lesa, polí a vod.