Prodané vítězství

Málokterá válka byla tak zbytečná, jako ta, která vstoupila do historie jako „třetí svatá válka za italské sjednocení“ v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a jižní Tyrolsko „úpějící v rakouském jhu“. Po těchto zbytcích bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřících stále císaři Františkem Josefem I. nepředstavitelně toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel. Protože v předcházejících válkách s Rakušany dostaly jeho armády vždy na frak, bez silného spojence na takový podnik nemohl ani pomyslet. A právě s tím kalkuloval pruský první ministr Bismarck toužící pro změnu konečně sjednotit Německo. K tomu potřeboval nejprve vyhodit z Německého spolku, jehož prostřednictvím Berlín s Vídní řídily všechny německé státy, Rakousko. Pokud František Josef neustoupí po dobrém, bude to muset jít po zlém. V tomto střetu vyhradil Bismrck své místo i Itálii snící nejen o vyhnání Rakušanů z Benátek, ale i tom stát se po vzoru starého Říma vládkyní ve Středozemním moři. Italové zaměstnají část rakouské armády, což Prusům umožní vyřídit její druhou část. Bismarck nemusel Italy přemlouvat. Chtěli válku a vítězství, aby konečně vstoupili do první řady evropských mocností, jako ten kdo, dokáže dosáhnout svého „krví a železem“. Jenže by to nesměli být Italové. A tak přišla série porážek, u Cuszozy, v Dolomitech a nakonec i na moři u ostrova Vissa (Lis). A přes to všechno dosáhl první italský král Viktor Emanuel svého. Benátky byly jeho. František Josef je prostřednictvím francouzského imperátora přenechal Itálii už předem, ať válka dopadne jakkoli.