Roku 1230 byl na šibenici popraven Velšan Vilém Cragh, jehož tělo bylo poté zázračně vzkříšeno herefordským biskupem Tomášem z Cantilupe. Na tomto příkladu vysvětluje historik Robert Bartlett vztah tehdejších lidí k zázračnu a utváření kolektivní paměti.
O knize
Esej amerického medievisty Roberta Bartletta je mistrnou sondou do antrologie 13. století. Autor v ní zkoumá vztah středověkých lidí k zázračnu jako součásti soudobých náboženských a společenských představ. Na příkladu Velšana Viléma Cragha, odsouzeného k smrti oběšením a následně zázračně vzkříšeného biskupem Tomášem z Cantilupe, rozkrývá meandry utváření kolektivní paměti několik let po zázračném vzkříšení. Během vyšetřování při snaze o Tomášovu kanonizaci svědci z nejrůznějších sociálních vrstev vzpomínají na okolnosti Vilémova oživení. Zároveň však mimoděk vypovídají o složitých vztazích v pohraničním území, kde uplatňovali své pravomoci jak pomezní šlechta, tak anglický král, a kde se mísily staré velšské obyčeje s anglickými zvyklostmi.
Související články
Populárně-naučná - recenze
Vnímání zázračna ve 13. století