O Zemi Nezemi, říši divů a za zrcadlem nebo o zemi Oz slyšel každý. Stejně tak ví o jejich hrdinkách – Alence, Dorotce a Wendy. A to ani nemusel číst původní pohádky. Filmů a dalších variací, nemluvě o popkulturních odkazech v literárních a dalších dílech, si s originálními příběhy pohrává spousta. Jedním z nich je i komiks Ztracené dívky.
O knize
Těsně před první světovou válkou se v jednom švýcarském hotýlku sejdou Wendy, Dorotka a Alenka, jejichž dětské zážitky se staly předobrazem knih Alenka v říši divů, Petr Pan a Čaroděj ze země Oz. Navzájem si odvypráví velmi odlišné (a velmi sexuální, protože tohle je pornografie) verze příběhů, které si s nimi spojujeme. Spolu s dívkami se vracíme k incidentům, které se transformovaly do vyprávění o králičí díře, zemi Oz či Zemi Nezemi…
Ztracené dívky jsou mistrovskou ukázkou komiksové techniky. Melinda Gebbieová i Alan Moore si libují v dobových pastiších, a tak jsou některé kapitoly nakreslené ve stylu Aubreyho Beardsleyho, Egona Schieleho či Alfonse Muchy. V čiré pornografii nemá akce žádné důsledky: žádné děti, choroby, traumata, a žádné vzpomínky. A právě v tomto ohledu se Ztracené dívky od porna zásadně liší: ono to celé je o následcích, nemluvě o válce, hudbě, lásce, žádostivosti, represi a paměti.
Související články
Čtenářské recenze
Dívky ztracené v chtíči, slastech a fantazii