O knize
Konstantin von Greiffenberg se nepoznával. Stojí na úzké pěšině vedoucí kolem jezera, hovoří s nejkouzelnější dívkou pod sluncem a všechno, co jí dokáže říct, jsou samé banality. Stále vidí, jak tato krásná neznámá vystupuje z tichého jezera jako víla, jak mizí v rákosí a jak hned potom vstupuje v lehkých letních šatech na pobřežní stezku a míří k němu. Oslovil ji, ale i když jí toho chtěl tolik říci, nedostal ze sebe nic příhodného. „Musím už jít,“ řekla nakonec a svobodný pán se neodvážil ji zdržovat. Jak je kouzelná! Díval se na ni jako uhranutý a věděl jediné – musí se s ní setkat znovu, ať je to kdekoliv.