Sama proti času

Sotva jedenáctiletá, zatoužila při televizním sledování ZOH v Naganu ochutnat atmosféru olympiády a o čtyři roky později se zasnila nad zlatem rychlobruslařky Claudie Pechsteinové v Salt Lake City: „Jednou bych zlatou olympijskou taky chtěla“. Trvalo to přesně osm let, než ji ve Vancouveru získala, aby ovšem už od roku 2007 kralovala ledovým dlouhým tratím a svůj trůn si uhájila dodnes. Její úspěchy se skloňují ve všech pádech, ale vět, které kdy národní ikona řekla o sobě jako o člověku, je jako šafránu. Není divu, dostat se do blízkosti světové rekordmanky ověnčené trofejemi i tituly nejvyššími je takřka nemožné. Nemá ochranku, to ne, ale Martina zkrátka není veřejná osoba. Má něco, co si chrání. Vybírá si obezřetně, koho nechá nahlédnout do svého nitra. Pokusila jsem se o jeho popis v této knize, vstoupila jsem do království Martiny Sáblíkové na pozvání tvůrců filmového vyprávění, v jejichž představách se zrodil vypravěč. Dělím se s vámi, milí čtenáři, o své dojmy a pocity čerpané v blízkosti světové jedničky stejně jako o její vnímání věcí a o ni samou. Skládám obraz silné i křehké ženy ze střípků času ukradeného v době předolympijské sezony s vírou, že skica je to důvěrná.