Italské patálie maršála Radeckého

Komu a co dnes řeknou jména Santa Lucia, Custoza či Novara? Kolik lidí spojí tyto bitvy a místa v Itálii se jménem nejslavnějšího českého vojáka 19. století v rakouské bílé uniformě maršála Radeckého, o dalších Češích a Moravanech, jako například hrabě Vratislav nebo kníže Schwarzenberg, nemluvě? A přitom nikoli náhodou začínala provolání rakouského císaře Františka Josefa v německém jazyce WIR. Do češtiny se to samozřejmě překládalo jako MY. Ona německé slovíčko prý ale bylo především připomínkou (a zkratkou) jmen triumvirátu Windisch-Graetz, Jelačić, Radecký, tedy maršálů, kteří v letech 1848 až 1849 zachránili v Praze, Vídni a na severoitalských či maďarských bojištích tehdy osmnáctiletému císaři a jeho rodu Habsburg-Lothringen na dalších sedmdesát let trůn. A nikoli náhodou se v oněch bouřlivých časech na konci čtvrté dekády 19. století, která otřásla Evropu v základech, říkalo, že se o to zasloužil především polní maršál Radecký. Třebaže svým věkem patřil do odcházející generace strůjců porážky císaře Napoleona, přesně třiačtyřicet let poté znovu předvedl v Miláně, u Custozy či o pár měsíců později u Novary nejen svůj vojenský um, ale také svérázné politické myšlení, u vojáka v dobrém smyslu slova dvojnásob zajímavé. A právě této nikoli polozapomenuté, ale přímo zapomenuté válce, se věnuje tato kniha. Není jen líčením bitev, ale i připomínkou odvrácené tváře války a každodenního života vojáků, jak rakouských, tak italských. A svým způsobem také připomíná, že pod habsburskými prapory tam někde v Itálii nechyběli muži všeho věku z Čech a Moravy.