Ale ano, jde. To vám ukáže ve svém autobiografickém vyprávění Marta Davouze (*1945). Její kniha má název Dům v Bretani a přišla na svět v nakladatelství Mladá fronta. Pokud vám jméno autorky nic neříká, tak vězte, že v době, kdy byla jejím domovem Praha, se jmenovala Marta Železná a byla manželkou Vladimíra Železného.

A právě on jí koupil za „něco málo peněz“ letní dům v Bretani, na stejnojmenném poloostrově nacházejícím se na západním pobřeží Francie, který vypadá, jakoby se snažil zachytit jižní pobřeží Velké Británie. Ve skutečnosti nejde o ledasjaký letní dům, ale spíše o malý zámeček. Ten byl poněkud zchátralý, vyžadující řadu oprav, ale natolik kouzelný, že si ho autorka zamilovala. A drsné pobřeží se jí stalo osudným – v námořnické hospodě ji potkala láska na první pohled, a ač v té době nevládla francouzštinou, zakotvila ve Francii nastálo. A jak k tomu všemu došlo, líčí ve střípcích povídek, vytvářejících mozaiku vztahů a zážitků jedné (ne)obyčejné ženy. Jak sama v závěru knihy přiznává, nemá trpělivost a nedokáže „vysedět“ román, ale cítí se být doma v krátkých povídkách. A tak kapitoly nejdou za sebou v chronologické návaznosti, ale jsou osobitými fejetony zaznamenávajícími určitý výsek života energické Marty. Protože se na sebe i svět kolem dívá s nadhledem a laskavým humorem, jsou i její povídky a úvahy laskavé a humorné. Určitě i vám stejně jako mně vykouzlí při čtení úsměv na rtech.

Autorka líčí první střet s Bretaní, vykresluje portrét svojí maminky i propletené vztahy v rozvětvené rodině, usmívá se nad svými pokusy „ulovit námořníka“, se shovívavým nadhledem komentuje opravy a budování domu v Bretani, zmiňuje přátele i pomocníky z Čech i Francie, kteří mají svůj podíl na nynější podobě celého sídla. Zároveň neopomíná výlety do Británie a Irska a zmiňuje například tamější způsoby vaření a stravování. Neodpustila si ani kritiku současné plytké literatury, která není dle jejího mínění ke čtení, ale spíše k pláči.

Hodnotím-li knihu Dům v Bretani pouze po stránce jejích literárních kvalit, pak mohu říct, že se autorce povedlo nakročit směrem například k fejetonům Ivanky Deváté. Stejně jako její fejetony i povídky Marty Davouzové mají podobný nadhled, sebeironii a humor. Jsou čtivé a zábavné. Pokud se však nad obsahem a vůbec nad celým životem Marty Davouzové zamyslím z pozice obyčejné ženy, mám neodbytný pocit, že „kope za jinou ligu“. Její starosti i zážitky jsou na hony vzdálené průměrnému českému člověku. Neznamená to však, že bychom si o tom „jiném“ světě nečetli rádi, obzvlášť, když je to tak dobře napsané.

Dům v Bretani není jen obyčejným domem. Stal se útočištěm pro mladé české i francouzské výtvarníky, kteří zde mohou pobývat a tvořit v rámci projektu Cena Jana Zrzavého. I proto zdobí přebal knihy nádherný obraz malířky Aleny Beldové (*1955), která se již od roku 1999 věnuje malbě syrového bretaňského pobřeží. Uvnitř najdeme pro změnu černobílé obrázky z pera ilustrátorky, která tvoří pod pseudonymem Pure Beauty (*1984). Je to svým způsobem asi dík Martě Davouze za to, co pro české výtvarníky dělá. Nebývá totiž zvykem knihy pro dospělé čtenáře dotvářet ilustracemi. A to je velká škoda… Domu v Bretani ilustrace rozhodně „sluší“.

Máte-li chuť se na chvíli přenést do jiného světa a přitom se i pobavit, pak máte jedinečnou příležitost s knihou Dům v Bretani.

Milovat Bretaň není totéž jako milovat jižní Čechy. Jejich útulné vesničky a pokojné rybníky, houby v lese a mateřídoušky na mezích. Bezděčná vnitřní meditace a duchovní usebrání, kvůli němuž člověk přírodu vyhledává, není v Bretani podávána na talíři jako vdolky nebo nudle s mákem. Není to láska na první pohled. Není to largo nebo adagio symfonické básně, nýbrž presto nebo vivace divoké vášnivé rapsodie.

Po zahradě lítají dvoumetrové větve, meluzina skučí v komíně, stromy se ohýbají k zemi, hrom ustavičně burácí a blesky se křižují na střeše, spouštějí alarm a vyřazují z provozu veškerou elektroniku. Na mořský břeh narážejí pětimetrové vlny a leje tak, že se odevšad řinou proudy vody přímo na vás, a obloha je černější než soudcův talár.

Nikdy jsem nevěděla, co je strach z bouřky. Až tady. Můj muž se směje, zatímco já se utěšuji úvahami o stáří našeho domu. Za osm set let to jistě přestál mnohokrát, přemítám, on vydrží.                      str. 180