Kniha Zraněné dětství je autobiografickým vyprávěním Poly Kinské. Nakladatelství Ikar titul vydalo v červenci letošního roku. Pola Kinská se v něm „vypisuje“ z traumatizujících zážitků, jimiž bylo celé její dětství prostoupeno.

Narodila se jako prvorozená dcera Klause Kinského. Kinski nijak rodinu nezabezpečil. Nic nebylo připravené na příchod novorozence. Maminka s novorozenou Polou na půdě bez nábytku, kde nebylo možno ani zavřít dveře, dlouho nevydržela. Polina matka a Klaus se rozvedli, když byly Pole tři roky, a Pola své nejranější dětství prožívala v domě dědečka, v němž žila se svou matkou. Nebyla to ale pro ni žádná velká výhra, neboť dědeček, ač lékař, chodil často opilý a maminka si brzy našla nového muže. S ním měla dalšího potomka a Pola se tak dostala na „vedlejší kolej“. Už jako velmi malé děvčátko začala s hereckou kariérou. Maminčina kamarádka ji představila režisérovi a Pola dostala svou první dětskou roli. Neměla tušení, kolik peněz rodině vydělává. Jen si všimla, že maminka začala kupovat lepší jídlo. Ani její rozvíjející se herecká kariéra a finanční příspěvky rodině však nezměnily nic na matčině vztahu k ní. Ten byl i nadále chladný a život v Mnichově tak byl pro Polu počínaje narozením jejího nevlastního bratra citově velmi deprimující. Píše o něm takto:

„Kromě panenek, kola a několika knížek mi v tomhle bytě nepatří nic. Od té doby, co se narodil bratříček, dělíme se o pokoj, který byl dříve jen můj. Tedy teď je to jeho pokoj. Já tam mám jenom postel, ale ani nemám svou skříň. Domácí úkoly smím psát na jeho stolku.“

(str. 79 – 80)

Babbo, jak je v knize nazvána osoba otce Kinského, ji naopak zahrnoval dárky. Vozil panenky, posílal balíčky a jednou na ni čekalo dokonce i kolo. Emoční chlad její matky byl protikladem k Babbovu chování. Ten Polu naopak přímo zbožňoval a neustále se kolem ní točil, líbal ji, šeptal sladká slova a tiskl k sobě. Jeho chování nakonec vyústilo až ve skutečné zneužívání, které trvalo od jejích pěti až do devatenácti let. Hrál si s ní jako kočka s myší a Pola trpěla výčitkami a třásla se odporem. Přiznává, že chvílemi cítila nad otcem i určitou nadvládu. Popisuje ho jako nevyrovnaného náladového despotu.

Velmi dobře jsou v knize zaznamenány smyslové prožitky autorky. Přímo cítíte vůni, slyšíte zvuky a vidíte věci, o nichž píše. Neomezuje se jen na strohý popis, ale barvitě líčí vše, co zažila. Procítěné vypravování o osobních křivdách muselo být pro Polu Kinskou nesmírně obtížné. Odhodlala se k němu až dlouho po smrti svého otce, s nímž se přestala stýkat v devatenácti letech.

Tento autobiografický román by mohl patřit k velmi zdařilým, nebýt nedotažené „technické stránky“ knihy. Ta pro mě byla velkým zklamáním. Kromě nedokonalé textové korektury zcela chybí doprovodný obrazový materiál v podobě fotografií. Pouze na zadní obálce je jedna malá autorčina fotka. Zcela postrádám fotografii Klause Kinského, vhodné by byly i obrázky z natáčení, rodinného alba, fotografie popisovaných sídel, z nichž má autorka mnoho zážitků, o kterých v publikaci píše. Jelikož jde o autobiografický román, považuji absenci doprovodných fotografií za docela velký nedostatek. Čtenáři tak nezbývá, než použít jen vlastní představivost a případně si fotografie vyhledat na internetu.

Publikace je čtivá, vzbuzuje emoce a zamyšlení. Je možné, že čtenáře dokonce rozdělí na dva tábory – na ty, kteří budou s hlavní hrdinkou sympatizovat a litovat ji, a na ty, kteří ji odsoudí za to, že „nepromluvila“ dříve. Doporučila bych ji k přečtení všem těm, kteří chtějí nahlédnout do neradostného dětství jedné slavné celebrity – Poly Kinské.