Poté, co se probouzení citů po svém zmocnila celá řada větších i menších spisovatelů, lze jen velmi těžko vystihnout všechny emoce s ním spojené, od šílené radosti až po neodbytnou hořkost, a přitom najít slova, která ještě v této souvislosti nebyla použita. Z českých autorů se o to nejnověji pokusil Miroslav Stoniš ve své knize Vdechoval jsem vůni potoka a nabíral svou milou do paměti, kterou vydalo nakladatelství Prostor.

Vypravěčem příběhu je ostravský rodák Filip Beránek, jenž v románu vystupuje jako šestnáctiletý gymnazista, již smělejší student Akademie výtvarných umění i jako důchodce, který se za svým životem ohlíží po řadě přestátých ztrát. Kniha se soustředí především na jeho lásky, z nichž největší prostor dostává ta první, Rozárka Jurečková, vesnická dívka, s níž se Filip seznámí během prázdninového pobytu v Jeseníkách. Jejich vztah prochází všemi fázemi od počáteční nejistoty přes bláznivou zamilovanost a první hádky až po postupné a nezadržitelné vyprchávání citů. Vypravěč vývoj své nezapomenutelné lásky líčí již jako starý muž, svou verzi příběhu však konfrontuje s nalezenými deníky, které si v období zamilovanosti psal. A zjišťuje, že některé vzpomínky získaly postupem času novou podobu nebo dokonce zcela zmizely. A tak jsou čtenáři představeny vlastně dvě podoby mladé Filipovy lásky – jedna psaná rukou mladého, nezkušeného chlapce, jenž vše bezprostředně prožíval, a druhá, kterou již dospělý vypravěč vidí sice střízlivěji a se schopností hodnotit své omyly, ale také zkreslenou dlouhým časovým odstupem a představou, že tehdy, ve věku naivních představ a ideálů, bylo vše trochu hezčí.

Román je psán barvitým lyrickým jazykem, který nezapře vzor v předních českých básnících, z jejichž děl vypravěč své milé na několika místech knihy recituje. Spojení knižnosti a silně citově prožívaného tématu vede k tomu, že autor nezřídka balancuje na hranici sentimentality či kýče a místy ji až překračuje, to mu však snad ani nelze vyčítat. Také to patří k první lásce, že i nejobyčejnější vyjádření znějí nově a neoposlouchaně a vše má v sobě nádech něčeho jedinečného.

A právě takový pocit jako z neopakovatelného prvního vzplanutí si čtenář odnáší i z celé knihy. S odstupem času a po kritickém, city nezatíženém zhodnocení lze říct, že román je vlastně celkem obyčejný. Ve chvíli bezprostředního prožitku však působí těžko postižitelným kouzlem, na nějž po otočení poslední stránky zůstane příjemná vzpomínka.

 

Foto: August Riedel, commons.wikipedia.org