Hledáte-li odpovědi na podobné otázky, nebo i když jste si je nikdy nepoložili, sáhněte po knize manželů Taj-ťün a Josefa Hejzlarových Na Řece, která byla oceněna letošní Literární cenou Knižního klubu.

Děj nás zavede do Číny a s vypravěčkou, malou holčičkou „Skořicovou – Devátou“, prožijeme celou druhou světovou válku. Od úprku před armádou japonských plenitelů z úrodných nížin proti proudu Řeky do Horského města až po kapitulaci Japonska po útocích na Hirošimu a Nagasaki.

Na nemnoha stránkách nás autoři stihnou seznámit s tradiční činskou rodinou a jejími, pro nás děsivými zvyky. V té době ještě fungovalo soužití s konkubínami a jejich pravomoci byly někdy větší než pravomoci manželky. Dívkám svazovali chodidla, aby měly „lotosové nožky“, v dětství byly zasnubovány, pokud v dospělosti neporodily svému muži syna, byly proklety, … Také se dočteme o tradiční svatbě, životě chudáků i boháčů a mnoha dalších zajímavostech.

Kniha je psána formou vzpomínek a skutečně jde o vzpomínky Taj-ťün Hejzlarové, která se se svým manželem, sinologem Josefem Hejzlarem, seznámila v Číně v roce 1952, ale celý svůj manželský život žila zde, v Čechách. Rodinné večery si krátili vyprávěním, které nakonec po padesáti letech přetavili ve společnou knížku.

Vzpomínky jsou psané strhujícím způsobem, krásným jazykem plným neobvyklých, ale trefných přirovnání. Knížka si mě připoutala k sobě tak, že po poslední stránce příběhu jsem spontánně zvolala : „A dál? Jak to bylo dál?“ A myslím, že nejsem jediná, kdo lituje, že kniha končí. Plno otázek zůstává nezodpovězených…

Ukázka z knihy

Hluk a hřmot přelidněného města dorážel na nás jako mocná vlna přílivu. Kotviště jsme už měli na dohled: patrně nebyla dobře chráněná, jak by se dalo soudit podle silně rozkymácených stěžňů, které se vzájemně neustále křížily – svou veselou a rytmickou hrou vypadaly jako shluk metronomů, snažících se udat správné tempo ryčnému běsnění města, předurčeného k brzké záhubě.