Pro ty, kdo v televizi sledují seriál Příběhy předmětů, je knižní podoba tohoto dokumentu opravdovou lahůdkou. Nakladatelství Edice ČT jej jako dárek pro fanoušky připravila k vydání na letošní podzim. Příběhy dvanácti předmětů vypráví dokumentarista Jiří Střecha a publicista a moderátor Václav Žmolík. Televizní cyklus Příběhy předmětů získal 1. cenu v televizní kategorii novinářské soutěže Média na pomoc památkám o Prix non pereant.

Jiří Střecha je známý svým zájmem o lidské osudy. V České televizi například běžel cyklus Vráceno v restituci, nebo seriál o osobnostech českého původu v New Yorku. V dokumentárním snímku Příběhy předmětů se sice prvotně nevěnuje lidem, ale vezmeme-li v úvahu, že každý předmět má zákonitě svého majitele, pak je jeho osud zároveň z části i osudem člověka, jemuž patřil. A protože autoři nenechali nic náhodě, vzniklo dílo, které si právem zaslouží obdiv. Především pro svou detailnost a maximum informací, jež poskytuje. Jiří Střecha a Václav Žmolík museli nejprve pročíst velké množství knih, pátrat v archivech, prohlédnout stohy fotografií a samozřejmě bylo nutné se jet na dané předměty či místa s nimi spojená podívat.

V knižní podobě dokumentárního cyklu soustředili dvanáct příběhů předmětů, zřejmě asi skutečně těch nejzajímavějších. Čtenář si může přečíst například o osudu slavné Bugatti, kterou jezdila neméně slavná Eliška Junková. Příběh tohoto auta, resp. jeho majitelky, by se klidně mohl nazývat příběhem lásky, smrti a rychlosti…

Nejen kuchařky zaujme část věnovaná historii jednoho, zdánlivě obyčejného sporáku. Jenže tento přístroj značky Elpa toho pamatuje stejně jako nějaký hodně starý pamětník. A přitom vypadá skoro přesně, jako kdyby teprve před několik hodinami opustil výrobní linku…

Jednotlivé kapitoly nejsou ale věnovány pouze a jenom oněm předmětům, i když je jim dán samozřejmě větší prostor. Jak bylo řečeno, každá věc musí mít svého majitele. A právě jim se autoři věnují neméně detailně. Vyprávějí o jejich životních osudech, radostech i prohrách. Jiří Střecha a Václav Žmolík nezůstávají jen u „suchého“ popisu jednotlivých osudů. Zapojují lidi, s nimiž hovořili, a jež se nějakým způsobem ocitli ve víru událostí nebo mají k předmětům určitý vztah. A je jedno, že se jedná třeba o kurátorku muzea. Přidávají i svá vlastní zamyšlení, kterými většinou uzavírají jednotlivé kapitoly a dávají tím také zároveň možnost čtenáři, aby se i on sám zamyslel nad tím, kde žijeme, jaké památky můžeme najít v muzeích, a že někdy stačí jen pořádně otevřít oči a uvidíme věci, jež nám na první pohled třeba přijdou nezajímavé.

Publikace je doplněna celou řadou černobílých fotografií, které pro účely literárního zpracování zapůjčily převážně muzea, zámky či lidé z osobních archívů.

Kniha zaujme i odstínem stránek, působících jakoby nažloutle, zastarale. Vlastně přesně tak, jako předměty, o nichž vypráví. Stylové zpracování je tedy rozhodně na místě. Stejně jako cit, jejž autoři vložili do jednotlivých příběhů a vdechli život původně obyčejným věcem, které nám dodnes připomínají nejen historii našeho státu, ale také lidi, kteří se do jeho dějin nesmazatelným způsobem zapsali…