Na první pohled vzbuzuje odpor, možná i soucit a lítost, u mladších posměch. Nikdo však netuší, co se ukrývá za jejím odpudivým zevnějškem a jak se stalo, že dříve oblíbená učitelka skončila takto.
Dittu Kůtovou (*1965) jsem poznala nejprve jako malířku z ilustrací ke knize Jana Štiftera Krajina roztavených zvonů. Pak jsem poslouchala na pokračování jí napsaný text Zlá babička. V něm převyprávěla s velkou vnímavostí příběh ženy, kterou poznamenal její osud natolik, že zatvrdil její srdce a jí se pak nedotýkalo nic zlého, ale ani dobrého. Proto jsem si nenechala ujít autorčinu novinku, kterou letos vydalo nakladatelství Vyšehrad. Jmenuje se Marmeláda.
Hned, jak jsem se do prostého vyprávění Ditty Kůtové začetla, vzpomněla jsem si na skutečný příběh z mého města. Jako děti jsme se pošklebovali jednomu starému pánovi, který se ploužil ulicemi v ošuntělém sáčku. Volali jsme na něj „dědek Okurka“ podle jeho nosu a pak před ním rychle utíkali. Až jako dospělá jsem se dozvěděla, že býval kadeřnickým mistrem a babička mého muže se u něj učila. Komunisti mu zabavili živnost, a když mu zemřela žena, rezignoval na život…
Marcela z románu byla učitelkou na prvním stupni. Neustála však tlak okolností a každodenní stres, zhroutila se a byla propuštěna z práce. Sesypal se jí celý svět, ale ona to pocítila jako možnost osvobodit se od všech pout. Už jako dítě se naučila žít skrytě a nyní svou dovednost přivedla k dokonalosti. Marcela zmizela, narodila se Marmeláda…
Vlastně jde o jednoduché vyprávění, prostou řeč, ale přitom hluboký příběh o zlobě, falešné (opičí) lásce, domácím násilí, manipulaci a touze po klidu a lásce. A také o tom, že nikdo na první pohled neumí poznat, co všechno prožíváme. Nikdo nevidí za zavřené dveře a neví, co se za nimi děje. Říká se, že štěstí je u všech podobné, ale že nešťastná je každá rodina po svém. Všechno, co prožívala hrdinka knihy, by opravdu umořilo osla. Každý si trochu přisadil a už vrozená křehká psychika to neunesla.
Kolik lidí, kteří žijí na ulici, by potřebovalo psychiatrickou pomoc a člověka, o kterého by se mohli opřít, aby dokázali vést normální život? Kdo ví… Chápu, že někdo se může na ulici cítit svobodnější než ve světě sešněrovaném pravidly a řízeném nevyzpytatelnými náladami násilného partnera. I když jde jen o úhel pohledu a vše je relativní. Existují přece i jiná řešení, což člověk zahnaný do kouta asi nevnímá, nebo ani vnímat nechce.
Pokud máte rádi příběhy ze života, které vám dají nahlédnout situace i z druhé strany, než je obvykle vidíte, začtěte se do románu Marmeláda. Nechte se okouzlit obrazy Ditty Kůtové (těmi fyzickými i těmi vizuálními) a prociťte s Marcelou její smutný příběh.
Komentáře
Zatím žádné komentáře. Buďte první!
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.
Přihlásit se