„Člověk by se neměl vzdávat, jedno co děláte,“ říká Petr Kos, autor knihy Kovbojové na moři.

Petr Kos (*1981) je původním povoláním knihkupec a knihovník. Po studiích vystřídal řadu kratších i delších zaměstnání. Nejvíc jeho život ovlivnilo, když v pětadvaceti poprvé přijel na Aljašku. Na rybářských lodích nakonec strávil osm sezon a nasbíral nedocenitelné zkušenosti, díky nimž se mohl pustit i do svého dalšího nekonečného dobrodružství s Annou z Tromsø, sto let starou dřevěnou tuleňářskou lodí. Tu už více než osm let opravuje, někdy se na ní plaví s lidmi, co zaplatí, a jindy sám. Někdy taky loví ústřice, aby měl na pivo. Přes zimu, když je doma, pracuje na stavbě dřevěných domů nebo v loděnici.

Petře, jako první se prostě musím zeptat na Vaše vzdělání v oboru knihkupec/knihovník. Pracoval jste někdy v knihkupectví nebo v knihovně?
Ano, pracoval, na střední škole v rámci školní praxe a pak ještě brigádně při vysoké škole. Celou tu dobu jsem chodil do velmi originálního antikvariátu a galerie Ztichlá klika na Betlémském náměstí v Praze. To byl naprosto unikátní svět, o kterém jsem vůbec nevěděl, že existuje. Přesycený uměním, literaturou, inspirací a alkoholem, cigaretami a legendami undergroundové literatury.

Co je dnes Vaším povolání? Podle knížky bych řekla mořeplavec, ale když u toho něco lovíte (nebo na lodi vozíte turisty), nebude to asi správný výraz, ne?
Těžko říct. Co je povolání? Že za to máte peníze, nebo že jste „povolaný“ k tomu, abyste něco dělal? Mnohokrát, a píši o tom v knize, jsem měl nezpochybnitelnou jistotu, že jsem na moři, na lodi v ten správný okamžik, protože tam mám být, protože jsem k tomu předurčený. Je těžké to v životě najít a poznat ten pocit. Napadla mě párkrát myšlenka o převtělování, o zkušenostech, které cestují časem a prostorem. Přemýšlel jsem i o tom, co bych si nechal vytisknout na vizitku, něco jako kapitán, rybář, lovec ústřic, tesař, a teď už můžu i spisovatel, ne? Ale jinak svoboda a toulání se po mořích nejde moc dohromady s vyděláváním peněz, to je jedna z věcí, které mi moc nejdou.

Kde se zrodil nápad, že koupíte a opravíte sto let starou loď Annu? A ještě k tomu v Norsku?
No, jezdil jsem hodně na Aljašku, plavil se na rybářských lodích a zažil tam skvělý život, něco, o čem jsem do té doby pouze četl v knížkách a vlastně nevěřil, že takový svět stále ještě existuje. Tak jsem se ho vydal hledat, a jakmile jsem k němu přičichl, chtěl jsem ho víc a víc. A když už jsem měl dost zkušeností, chtěl jsem psát svůj příběh. Příběh se starou dřevěnou lodí. A taky jsem trochu tušil, nebo se bál, že když se do opravy nepustím teď, tak už nikdy. I protože mám rodinu a Aljaška je strašně daleko, Norsko je blíž, za pár hodin letadlem je člověk doma, kdyby se něco dělo.

Kniha Kovbojové na moři Vaši (mnohdy nelehkou) cestu v opravě Anny mapuje celkem důkladně. Se vším dobrým i zlým, a skoro bych řekla, že toho horšího bylo trochu víc. Jak to vnímáte Vy?
Nevím, já ty špatné, těžké věci zapomínám, asi mě to naučila Anna, mít tvrdý krunýř, spoustu věcí si nepřipouštět a mávnout nad nimi rukou. Často je to tak, že lidi podobné projekty vzdají velmi brzo. Nehledě na to, že samotná plavba je dost těžká a stresující a mnohdy to znamená, že lidi třeba už na loď nikdy nevstoupí. Na druhou stranu, když je to hodně zlé a těžké a člověk pak zakotví loď v přístavu, stejně si za chvíli řekne, že tak hrozné to nebylo. A zase vypluje. To je ta přitažlivost, ta láska k moři. Jako byste byl někde ve válce, je to skoro v každé válečné knize, že i přes děsivost a strach to vlastně byla nejlepší léta života. Pak je těžké být zpět doma, v relativním klidu, už nebojujete v bouřce s oceánem, nejste vládce moře, ale ten, co má před sebou nezaplacené složenky.

Nejsem technický typ, jsem normální ženská, ale díky tomu, že s mužem vlastníme staré obytné auto (a pořád ho opravujeme :D), mi byly Vaše popisy některých oprav lodi poměrně blízké. Kolikrát jste měl chuť se na to vykašlat?
To je špatná otázka, kór v dnešní době, kdy chlap má doma mýt nádobí a ženská má opravit motor mercedesu. Já jsem normální chlap, vystudovaný knihovník. To nic neznamená. Chtěl jsem touto knihou trochu popíchnout intelektuály. Když se mluví o motorech, spousta lidí řekne, že tomu nerozumí, ale proč by chirurg, vzdělaný člověk, nepřišel na to, proč mu nefunguje motor? Auto mu opravuje kluk, co možná sotva prolezl učňákem. První motory vznikly někde v kolně za domem na koleni. A vykašlat se na to? Milionkrát, ale člověk by se neměl vzdávat, jedno co děláte.

Bylo už od začátku v plánu, že o Anně napíšete knihu?
Vrátím se trochu k předchozí odpovědi. Co čte váš automechanik? Pravděpodobně nic, nebo hodně málo. Možná je to tím, že nemá co číst? Chtěl jsem napsat knihu, která bude nahuštěná vším, stejně jako život, ke kterému jsem si přivoněl. Že opravit motor může být dobrodružství, kdy s napětím čekáte, jak to dopadne. Že pořád existují muži, co se o živobytí musí rvát, umí prohrávat a stejně tak jsou to grandi, kteří spoustu věcí dělají pro čistou radost z frajeřiny, aby je ženy milovaly. Ne, nebylo to v plánu, vlastně jsem tu knihu možná ani nechtěl psát, a už vůbec zveřejnit.  Ale když už je na světě, rád bych ji viděl zamaštěnou někde na ponku v dílně, aby po ní sáhli lidi, co knihy normálně nečtou.

Bylo těžké takovou knihu dostat do nakladatelství?
Asi jsem si myslel dřív, když jsem byl mnohem mladší, že určitě knihu napíšu. A pravdou je, že jsem se nějakému druhu psaní věnoval, vlastně jsem trénoval. Ať už psaní deníků, poznámek, vydávání cestovatelského samizdatu, psaní článků do časopisů. Mnohdy je to v životě tak, že když hodně tlačíte na pilu, věci vám nejdou naproti, a pak se na to vyse*ete, hodíte to za hlavu a najednou se to stane, v tu správnou chvíli. Stejně tak to bylo s Kovboji. Je mi jasné, že kdybych je měl napsané a posílal je do nakladatelství, ani bych nedostal odpověď. Ale pak mě Tomáš Výchopeň, který se v literárním světě pohybuje, dotlačil k tomu, abych historky – tehdy to byly jen pouhé historky – sepsal. No, a když je dostala do ruky Martina Mašínová z Arga, zaujaly ji, ale řekla mi, že historky dobrý, ale musíš z toho udělat knihu, jestli na to máš. A až potom během roku a mnoha nocí vznikli Kovbojové. A musím říct, že samotné psaní knihy bylo opravdu zajímavé. Jak vše propojit, poskládat, provázat. Jako když máte tři kousky provazu, a až když je spletete dohromady, vznikne pevné lano, do té doby jsou to jen tři tkaničky.

Když jsem knížku dostala (díky, nakladatelství Argo), měla jsem docela obavy, že nebude pro mě. A musím přiznat, že v některých ohledech se mi nečetla snadno. Na druhou stranu – čím déle jsem četla, tím více se mi zdálo, že to není kniha jen o lodi, ale hodně taky o Vás, a v neposlední řadě o chlapech obecně. (Nemůžu říct mužích, protože někdo, kdo v Norsku koupí a opravuje loď, prostě chlap je.?) Jaké je její poselství podle Vás jako autora?
To by mě tedy zajímalo, co se Vám tam snadno nečetlo? Já totiž, což mě docela překvapilo, dostávám většinou reakce od žen-čtenářek. Možná Kovboje koupí manželovi a pak se samy začtou… Knihu jsem psal intuitivně, moje editorka Martina mi z hrubého textu skoro nic nevyhodila, skoro nic jsem nemusel zásadně měnit. A jak říkáte, není to kniha o lodi. Je o všem, každý má šanci najít si v ní, co chce, co hledá, o čem si chce přečíst, čím chce probudit sny a představivost. Na hladině téhle knihy jsou jasná, srozumitelná témata, jako loď, moře, chlapáctví, dobrodružství, cestopis, sex, ale pod hladinou, nebo spíš jako zrcadlící se odraz, jsou hlubší věci a opaky toho všeho. Že loď je sen, ta snová představa nekonečné svobody, že moře, ta jemně šumící idyla, je řvoucí bestie, co umí vyvolat strach, co jste do té doby nepoznali, že chlapáctví je zbroj, která pomáhá přežít, a tu potřebujete jen v boji, ne v kanceláři. Cestopis? Záměrně jsem vynechával místní názvy. Je to popis životů a cest, jak žít svůj život. Cest je mnoho a žádná není špatná. Byl bych rád, kdyby knihkupci vytáhli Kovboje z regálu cestopisů a strčili je do beletrie. A sex – někdo mi říkal, že Kovbojové jsou vlastně milostný román. Na lodi je hodně intimní prostředí, člověk se může bavit s lidmi, lidi otevřou duši, a co se řekne na lodi, zůstane na lodi – teda pokud to nenapíšu do knihy… A pak v samotě a zjednodušeném životě na dřeň zjistíte, co vám nejvíc chybí, co postrádáte, že co je mokré, uschne, na zimu a hlad se (alespoň tady) neumírá, bouřky přejdou a hladina bude zase klidná, že lodě vydrží víc než lidi, ale touha a vášeň umí spálit, umí začernit mozek.

Často jste tam psal i o své rodině, o své ženě… O svoji loď se už pár let staráte, jde to vůbec dohromady s rodinným životem?
Nějakou dobu ano, než překročíte hranici, ale to si možná ani neuvědomíte, taky proto, že každý má hranici úplně jinou. Já mám štěstí, že jsem měl díky manželce možnost si to se starou lodí zkusit, protože plnit si sny je samozřejmě hrozně sobecké, znamená to, že tím omezíte někoho jiného. Je to dlouhodobě neudržitelné, nedá se takhle jet do nekonečna. Na druhou stranu tím, že jsem býval dlouho pryč, jsme oba měli možnost zjistit, jestli nám ten druhý chybí, jestli stojí za to být spolu, jestli se navzájem posouváme dál. Někdy to byl skoro takový rozvod nanečisto. Současně to mělo i pozitivní stránky: myšlení na toho druhého, těšení se. Shledání. Ale hlavně, já jsem to s tou starou shnilou lodí chtěl udělat i trochu kvůli dětem, aby věděly, že se v budoucnu ve svém životě nemusí bát pustit se do bláznivých věcí, že svět je stále ohromný.

Máte ještě nějaké další literární ambice, dá-li se to tak říct?
Asi ano, mám pár témat, se kterými si hraju. Některá dost odlišná od tématu moře a lodí. Já jsem bral opravování Anny jako takovou uměleckou disciplínu, místo štětce klíč na šrouby, místo sochy blok motoru. Přemýšlení nad tím vším, jak to vymyslet, zapojit, propojit, bylo ve výsledku stejné jako psát knihu. Stejně jako bych byl už blízko k nastartování motoru jsem se někdy s uspokojením podíval na napsané stránky. I tam byla únava a vyčerpání, kdy víte, že veškerá vaše energie leží teď před vámi a vy jste úplně vyšťavený. Takže ano, asi mě teď místo motoru začne bavit něco psát.

Autorovi ještě jednou děkujeme za rozhovor i poskytnuté fotografie.