Znáte to. Ráno zazvoní budík. Vstanete, připravíte se, odvezete děti, jedete do práce. Během dne vyřídíte desítky věcí, odpovíte na zprávy, splníte povinnosti, které na vás čekají. Odpoledne se vrátíte domů, věnujete se rodině, něco zařídíte, nakoupíte, uklidíte. Večer si konečně sednete, podíváte se na zprávy a potom na večerní seriál a máte pocit, že máte za sebou další den.
A zítra to začne znovu. Není na tom nic špatného. Tak přece život vypadá. Ale opravdu musí? Kdy jsme se vlastně naučili, jak máme žít?

Když jsme byli malí, svět byl jednoduchý. Zkoušeli jsme věci, které nás zajímaly. Smáli jsme se, když nám něco připadalo legrační. Ptali jsme se, když jsme něčemu nerozuměli. Dokázali jsme se celé hodiny věnovat něčemu, co nás bavilo, aniž bychom řešili, jak dlouho to děláme.
Ale nebylo to jen ptaní, hraní a zkoušení, díky čemu jsme se učili. Velkou část toho, co dnes považujeme za samozřejmé, jsme se naučili pozorováním okolního světa.
Pozorovali jsme rodiče, prarodiče, učitele, kamarády i další lidi kolem sebe. Vnímali jsme, jak spolu lidé mluví, jak řeší problémy, jak reagují na strach, stres nebo hádky. Viděli jsme, jak se chovají k sobě navzájem, jak přemýšlejí o penězích, práci, vztazích nebo sami o sobě.
A protože jsme byli děti, jenom jsme to vše nasávali. Učili jsme se poznat svět, který je okolo nás. A přijali jsme to.
Tímto způsobem jsme se naučili spoustu užitečných věcí. Naučili jsme se, jak fungovat mezi lidmi, jak se starat o sebe i o druhé, jak překonávat překážky a jak se orientovat ve světě.

Jenže jsme si přitom nevědomky osvojili také mnoho věcí, které nám později neslouží. A ještě si to neuvědomujeme.
Naučili jsme se například, že o některých věcech se nemluví. Že chyba znamená selhání. Že musíme být hlavně hodní. Že peníze se těžko vydělávají. Že práce musí být především povinnost. Že odpočinek je ztráta času. Že své emoce bychom měli raději skrývat. Nebo že život jednoduše takový je a není důvod ho zpochybňovat.
Nikdo nám to přitom nemusel říkat přímo. Stačilo, že jsme to viděli opakovaně kolem sebe. A protože jsme tehdy ještě neměli dost zkušeností, abychom si mohli říct: „Tohle platí pro ně, ale nemusí to platit pro mě,“ jednoduše jsme si to uložili jako pravdu o světě. A tak jsme si kromě užitečných návyků mohli odnést do dospělosti i vzorce, o kterých dnes už ani nevíme, odkud pocházejí.

Když dospějeme, začneme dělat vlastní rozhodnutí. Vybereme si školu, práci, partnera, bydlení. Rozhodujeme o tom, co budeme jíst, jak budeme trávit volný čas a za co utratíme své peníze. Máme pocit, že jsme konečně svobodní. Ale jsme? Kolik našich rozhodnutí skutečně vychází z toho, co chceme my, a kolik z toho, co jsme se jako malí naučili považovat za správné?
Možná pracujeme v zaměstnání, které jsme si vybrali před patnácti lety, ale dnes už nás nenaplňuje. Možná máme pocit, že musíme stále něco dokazovat. Možná se bojíme říct svůj názor, protože jsme se kdysi naučili, že nesouhlasit není bezpečné. Možná máme pocit viny, když odpočíváme. Možná jsme přesvědčeni, že peníze jsou něco, čeho nikdy nebude dost. A možná jsme si jednoduše zvykli žít určitým způsobem, aniž bychom se někdy zastavili a zeptali: „Proč to vlastně dělám?“
Náš život často řídí autopilot. Většinu běžného dne nemusíme o ničem zásadním rozhodovat. Vstáváme přibližně ve stejnou dobu. Děláme stejné věci. Potkáváme stejné lidi. Jezdíme stejnou cestou. Jíme podobná jídla. Ve volném čase saháme po telefonu. Večer děláme podobné věci jako včera.
Mozek má rád známé věci. Nemusí pokaždé přemýšlet, co bude následovat. Jenže pohodlí má někdy jednu zvláštní vlastnost: Můžeme se v něm zabydlet natolik, že si ani nevšimneme, že už nejsme tam, kde jsme chtěli být.
A pak přijde chvíle, kdy se člověk ohlédne a zjistí, že uplynuly roky. Ne nutně špatné roky. Jen možná ne úplně jeho. Z naučeného se stane naše „já“.
Na některé věci jsme si zvykli natolik, že je začneme považovat za součást své osobnosti.
„Já už jsem prostě takový.“
„Já jsem vždycky nervózní.“
„Já neumím odpočívat.“
„Já na to nemám.“
„Já potřebuji mít všechno pod kontrolou.“
„Já nejsem člověk, který by dokázal něco změnit.“
Ale co když to není úplně pravda? Co když některé z těchto vlastností nejsou tím, „kým jsme“, ale tím, co jsme se během života naučili?

Vše zatím popsané zní tak trochu negativně. Víte, co je ale velmi pozitivní? Můžeme to změnit! Když si to uvědomíme a rozhodneme se žít jinak.
To je podle mě jedna z nejzajímavějších věcí na člověku. Můžeme se totiž učit nejen nové informace. Můžeme se učit také nové způsoby přemýšlení, nové reakce a nové návyky.

A stejně jako jsme se některé věci naučili, můžeme se rozhodnout některé z nich změnit. Nemusíme změnit celý život. Když si člověk uvědomí, že není spokojený, často má tendenci chtít změnit všechno najednou. Nová práce. Nové bydlení. Nový životní styl. Nové cíle. Jenže skutečná změna často začíná mnohem nenápadněji.
Tím, že se zastavíme. Tím, že si začneme všímat toho, co nám dává energii, a co nám ji bere. Tím, že si dovolíme říct „ne“ něčemu, co jsme dlouho dělali jen proto, že jsme to dělat „měli“.
To, jak dnes žijeme, má samozřejmě svůj důvod. Ovlivnilo nás prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Naši rodiče, učitelé, přátelé, první zkušenosti, úspěchy i zklamání. Vytvořili jsme si určité představy o sobě i o světě. To všechno je součást našeho příběhu. Nemusíme svou minulost odmítat. Můžeme ji ale začít chápat. Protože minulost je naše zkušenost. Nemusí být naším plánem na zbytek života.
Jak tedy začít se změnou svého života? Nemůžeme ovlivnit všechno, co se nám v životě stane. Nemůžeme změnit minulost. Nemůžeme řídit rozhodnutí ostatních lidí. Nemůžeme zabránit všem problémům a zklamáním.
Můžeme ale ovlivňovat to, jak na svůj život reagujeme. Můžeme si začít vybírat, čemu budeme věnovat svou pozornost. Můžeme změnit některé své návyky. Můžeme přestat žít pouze podle starých vzorců.
A především můžeme začít vědomě tvořit život, který bude více odpovídat tomu, kým skutečně jsme. Možná tedy nejde o to, najít nějaký dokonalý způsob života. Možná jde jen o to, aby se náš život postupně stal skutečně naším.
Protože každý den každým svým rozhodnutím přispíváme k tomu, jak bude vypadat naše budoucnost. A tak možná stojí za to se občas zastavit. Vypnout na chvíli telefon. Odložit povinnosti. Být sami se sebou.

Minulost je naše zkušenost. Přítomnost je okamžik, ve kterém můžeme něco změnit. A právě tím tvoříme svou budoucnost.
A tak se možná nakonec nepotřebujeme ptát, jak bychom měli žít. Stačí začít hledat odpověď na mnohem osobnější otázku:

Žiji svůj život, nebo jen život, který jsem se kdysi naučil žít?

Možná totiž nejde o to, stát se někým jiným. Vlastně jde naopak o to, postupně odhalovat, kým skutečně jsme pod všemi očekáváními, strachy, zvyky a vzorci, které jsme během života převzali.
Právě o tom je podle mě skutečná změna. Ne o dokonalosti. Ne o tom, mít všechno pod kontrolou. Ale o větším uvědomění, svobodě rozhodovat se a odvaze vykročit vlastní cestou.
A právě hledání této cesty, práce na sobě a otázky spojené s tím, jak můžeme svůj život žít vědoměji a spokojeněji, jsou tématy, kterými se dlouhodobě zabývám i ve své práci s lidmi.

Protože svůj život nemusíme prožít přesně tak, jak jsme se ho kdysi naučili žít.
Můžeme ho začít tvořit.

Petr Lukášek

Autor seberozvojové knihy Zlepši svůj život a zakladatel stejnojmenného projektu zaměřeného na osobní rozvoj a vědomější způsob života působí jako kouč seberozvoje a certifikovaný praktik pro uvolnění emocí u lidí i u zvířat.
Ve své práci se věnuje hledání souvislostí mezi tím, jak přemýšlíme, co prožíváme a jak žijeme. Pomáhá lidem lépe porozumět sobě, hledat možné souvislosti a příčiny svých obtíží, pracovat s tím, co je v životě omezuje, a hledat vlastní cestu ke spokojenějšímu životu.
Více o autorovi a projektu Zlepši svůj život najdete zde.