Rozbili si brýle, a protože neviděli ani na krok, sedli si do betléma na seno a čekali, až se něco stane.
„Ty umíš zázraky, tak nám ty brýle oprav,“ řekl Santa.
„Zázraky neplýtvám,“ řekl Ježíšek.
„Dárky máš?“ zeptal se Santa.
„Ne všechny,“ řekl Ježíšek.
„Já mám všechny, já jsem to stihl,“ doplnil Santa, aniž by se ho kdokoli ptal.
Ježíšek se po něm ohnal, ale trefil jenom osla.
Skupinky lidí chodily po Staromáku kolem stromečku, ale Ježíška se Santou v betlémě si nevšiml nikdo. Taky už toho moc neviděli. Jenom tak na krok, dva před sebe, ale těm nikdo brýle nerozbil, ti si prostě přestali všímat…

Vyprávěla jsem své dceři příběh na jedné z našich procházek a víte, co ona mi na to řekla?
„Haf,“ protože je to její oblíbené slovo. V portfoliu dále má: mama, tata, dede, baba, teta, Áda (její kluk), bác a mééé (koza). Chabou slovní zásobu omlouvá to, že je jí teprve rok a čtvrt.
„Ne, žádný pejsek v tom betlémě nebyl, Aniko. I když ho tam můžu zakomponovat, proč ne, vždyť je to naše pohádka.“

Tak šel kolem pes. Očichal osla, jesličky, Pannu Marii a potom se vyčůral Ježíškovi na nohu. Ne tomu v jesličkách, tomu živému.
„Vidíš, co si o tobě všichni myslí?“ okomentoval psí značku na lýtku Ježíška Santa.
Ježíšek si senem otřel počůranou nohu a snažil se nebrat si to osobně. Vždyť je to jenom jeden názor.

„Tata.“
„Ne táta, Ježíšek.“
„Áda.“
„Ten taky ne. Ježíšek byl počůraný.“

Ale moc mu nešlo, nebrat si to osobně, protože mu to bylo líto. Rozhlédl se po betlémě, ale nebyl v něm nikdo, kdo by ho politoval, nebo se ho zastal. Všichni stáli jak vyřezaný a nevydali ze sebe ani hlásku.

„Méééé.“
„Ano, mééé je hláska, to máš pravdu. A pak, že mým pohádkám nemůžeš rozumět.“

No a ti dva, jak tam seděli, tak zjistili, že jestli budou čekat, až se jeden druhému omluví, nebo až bude jeden prohlášen za vítěze, tak lidi ve světě zůstanou bez dárků. A Vánoce bez dárků už dneska nejsou Vánoce. Dřív byly, ale dneska už nejsou. A tak se na to vykašlali, nechali si každý to svoje a šli lidem zachránit Vánoce. A jaké nám z toho plyne ponaučení, Aniko? Pokud nejsi jelito, máš vždycky lepší cíl než rozbíjet brýle proto, abys měla pravdu. Dřív než někomu rozbiješ jeho brýle, zkontroluj si, jak daleko vidíš ty sám.

„Bác.“
„Správně, Aniko!“

Hezké Vánoce, a ať v tom následujícím roce, bez ohledu na to, jak hustá mlha je kolem vás, vidíte jasně!

Ivana Chřibková

Ivana Chribkova_podobenka2Autorka se narodila ve Štěpánkovicích na severu Moravy. Po studiích na střední škole začala pracovat pro kulturní rubriku opavského týdeníku Kamelot. Později pro deník Svoboda v Ostravě. Po práci na několika charitativních projektech se rozhodla přestěhovat do Prahy. Dostala místo redaktorky týdeníku Ano televize Nova. Na Nově potom zůstala ještě dalších deset let.
Z pozice redaktorky printového týdeníku postoupila na pozici redaktor webových stránek televize, které úspěšně spolu rozvíjela až k dnešní podobě. Z pozice redaktorky povýšila na pozici editorky, která online zpracovávala první reality show České a později ČeskoSlovenské SuperStar a také ostatních pěveckých show. Později se stala šéfredaktorkou redakce webu nova.cz. Po online kariéře dostala nabídku pracovat jako producent a scenárista pořadu Volejte Novu. Vytvořila novou podobu pořadu tak, jak jej znáte z televizní obrazovky dnes. Po všech těchto zkušenostech se rozhodla kariéru na Nově ukončit a změnit svůj dosavadní život. Přestěhovala se do španělské Andalusie, kde napsala svou první knihu. Dnes žije ve městě Leeds v Anglii a momentálně se věnuje práci na další knize. Je autorkou knihy Suchý hadr na dně mořském (2015), která vyšla také jako audiokniha. Namluvila ji Vanda Hybnerová.