Autorem historického románu HHhH, který vydalo roku 2017 nakladatelství Argo, je francouzský spisovatel a překladatel Laurent Binet. Laurent Binet se narodil v Paříži v rodině historika. Vystudoval literaturu na Pařížské univerzitě, poté vyučoval na pařížském předměstí a rovněž na tamější univerzitě. Delší dobu pobýval v České republice a na Slovensku. Do francouzštiny překládá básně Vítězslava Nezvala. V roce 2010 obdržel prestižní Goncourtovu cenu za svou literární prvotinu, román HHhH, pojednávající o operaci Anthropoid a atentátu na Heydricha.

Román, za jehož názvem se skrývá zkratka nacistického hesla „Himmlers Hirn heisst Heydrich“ (v překladu Hitlerův mozek se jmenuje Heydrich), se zabývá tématem, jež bylo českou i zahraniční literaturou hojně zpracováno – atentátem na Heydricha. To nastavilo autorovi velmi vysokou laťku, protože musel téma zpracovat originálně, a přitom autenticky. Autor se rozhodl udělat ze svého díla jakousi postmoderní úvahu o hranicích historického románu.

Binet vychází nejen z důkladného studia pramenů, ale čerpá i z osobní zkušenosti z našeho hlavního města Prahy, kde dlouho pobýval. Dokumenty, se kterými se spisovatel seznámil, v knize následně kriticky hodnotí. Kniha samotná je pak rozčleněna do mnoha kratších fragmentů, příběh atentátníků a Heydricha je průběžně prokládán Binetovými stesky nad tím, jestli je vůbec možné pochopit a věrohodně pomocí literárního textu zprostředkovat historickou událost.

Pokud čtenáře již nudí neustálé omílání operace Antropoid v knihách i ve filmu, může tedy číst knihu jakožto pojednání o hranicích historického románu. Postmoderním rysem románu je kromě pozitivistického lpění na historických faktech prokládání historického příběhu příběhem vlastním, obsahujícím zdánlivé banality všedního dne. Autor již v průběhu psaní románu tento proces reflektuje.

Ačkoli je způsob, kterým Binet svůj román pojal, bezpochyby zajímavým a pro přemýšlivého čtenáře atraktivním, trochu mi vadila autorova sebestřednost, kterou místy projevoval. Jako by jeho cesta a prostředky byly těmi nejlepšími a vše ostatní bylo hodno maximálně tak kritiky. Na druhou stranu je Binetovo pojetí problematiky velmi originální, a ačkoli autorovo neustálé zhmotňování se v románu může na některé čtenáře působit rušivě, pro jiné bude pozoruhodným experimentem.