Na tu svoji „vojnu“ v letech 1964–1965 se rozhodl zavzpomínat i Gerhard Vorel. Vznikla tak kniha s názvem Podivná vojna a podtitulem Zapomenutí černí baroni šedesátých let, kterou vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Jde o podrobný soupis vzpomínek autora. Zachycuje své rozechvění před odvodem na vojnu, přijímač i každodenní život ve své jednotce tzv. Silničního vojska. To bylo v té době nástupnickou formou po neslavně proslulých PTP (1950–54), TP (1954–58) a stavebních jednotkách (1958–61). Ačkoli Silniční vojsko bylo regulérní součástí naší Lidové armády, všichni členové bojových jednotek se na něj dívali shora a umísťováni do něj byli nespolehliví jedinci s příbuznými v zahraničí, nábožensky orientovaní a jinak režimu nepohodlní mladí muži.

Tyto podivné jednotky, které se zapojovaly do staveb – mostní konstrukce, nové kasárenské objekty –, měly svůj specifický režim. Jako zbraně dostali vojáci do rukou předpotopní, zastaralé modely, z nichž za celé dva roky vystřelili pouze několik nábojů. Jejich hlavní „zbraní“ totiž byla zednická lžíce a lopata.

Zima na ubytovnách, zima na stavbách, mezi tím nějaký ten bojový výcvik – není divu, že si volný čas krátili putováním po hospůdkách a provozováním různých lumpáren. Až má člověk pocit, že vojna byla velká legrace a nekonečná pijatyka.

Přiznám se, že jsem spíše očekávala nářky na hrozné podmínky v utlačovaných jednotkách. Ale – máte-li doma také absolventa základní vojenské služby, tak mi dáte za pravdu – na to špatné se přece jen rychleji zapomíná a převládají jen ty vzpomínky dobré a zábavné. Proto asi i kniha Gerharda Vorla vyznívá spíše vesele.

Náročné čtenáře musím zklamat – autor opravdu není žádný spisovatel, a ač se bezesporu snažil, jeho sloh zůstává velmi prostý a jednoduchý. Nejde ani o žádné meditativní dílo plné hlubokých myšlenek, ale o skutečné „Vzpomínky pétépáka“, jak stojí na obálce knihy. Konec konců to by vlastně nemělo vadit – důležitá je autenticita díla dokumentujícího jednu stránku doby, která je už dávno za námi. A tak jediné, co mi opravdu v knize chybělo, bylo zařazení dobových fotografií nebo třeba i dnešních snímků z míst, o kterých je vyprávěno.

Chcete-li se tedy přenést o půl století zpět, můžete k tomu dobře využít Podivnou vojnu Gerharda Vorla. A přidám jednu radu – berte ji s nadhledem, jinak byste nutně dospěli k pocitu, že autor byl nějaký nadšený svazák, jehož největším potěšením bylo sloužit své socialistické vlasti, na niž cenili zuby krvelační imperialisté…