Jarmila Loukotková – Není římského lidu

Právě roznášeli předkrm, když se císař rozmrzele zeptal:
„Kde zůstal Petronius?“
Odpovědělo mu ticho. Bezradné a zaražené ticho.
Císařova otázka byla první slova, která se při tom­to obědě rozlehla jídelnou jasně a hlasitě.
Ještě včera večer a dlouho po půlnoci tu vybucho­val smích a tryskaly rozjařené výkřiky přípitků. Slu­žebnictvo ještě dávno po svítání uklízelo zvadlé věn­ce, nedojedené pečivo, nakousané ovoce a všecky ty smutné zbytky z veselých hostin.
Ale poslední krůpěj dobré pohody se ztratila sou­časně s poslední kapkou k ránu vypitého vína. Jas­nou noc vystřídalo pochmurné poledne.
Každodenní dvořané teď pouze šeptají úsečné po­známky, tak kradmo, jako kdyby je jen nedovoleně vydychovali; občas zvaní hosté si vyměňují nejisté, bázní téměř pohaslé pohledy a nehovoří vůbec; otroci, vždycky neslyšní, se tentokrát až přikrčeně plouží.
Něco se stane.
Tíseň a neznámé napětí prosycuje místnost, dusí vzduch, plazí se po sloupech, otravuje poháry, svazu­je pohyby, zamyká ústa.
„Proč že se zdržel Petronius?“
Císař se neústupně dožaduje odpovědi.
Lehký šum, několik zmatených posunků a těka­vých pohledů. Teprve po chvíli studeně odpověděl důstojný starý muž u levého stolu:
„Skládá posměšné verše.“
Byl to kámen. Dopadl z výšky a těžce. Hladina mlčení se nad ním okamžitě opět uzavřela.

Císař loupl po starci očima. V jediném ostrém mži­ku obsáhl celou jeho podobu od lysé lebky až po zlaté přezky na sandálech; postihl přísné tahy v hubené tváři; setkal se s pichlavými a vědoucími zornicemi. V duchu si opakuje jeho jméno. Seneka. Annaeus Se­neka. Filosof a vědec se zatrpklou bradou, trochu domýšlivý spisovatel a řečník, básník a skladatel tragé­dií, s vyzáblýma rukama, tak vyzáblýma, že na nich kosti vyčnívají jako ruka mrtvoly. A vychovatel mého nevlastního syna. Seneka… Samo jeho jméno syčí a chřestí jako jeho suchý hlas: „Skládá posměšné ver­še.“ Poznámka málo vhodná při téhle trudné náladě.

Panovník se k Senekovi obrátil zády, aby ho nevi­děl. Už ho neviděl. Už nikdy, do konce života už ne­spatřil jednoho z nejlepších mužů doby.
Petronius prý teď skládá posměšné verše. Ve chví­li, kdy se celý dvůr tetelí a odevzdaně čeká, odkud zahřmí, někdo z jejich kruhu zhrdl obědem u císaře, hoví si doma v uvolněné tunice a básní. Tato před­stava císaře popouzí. Vzbuzuje v něm závist. Chtěl by být na jeho místě. Proč tu Petronius není, aby tu v zatmění zasvítil?

Copyright
© Jarmila Loukotková, 2000
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2000

 

Knihu Není římského lidu vydalo nakladatelství Jota

——————————————————————————————————————

Info o knize i autorce:

Román Není římského lidu vypráví o věčném boji mezi mocí a bezmocí, láskou a nenávistí, dobrem a zlem. Na jedné misce vah císař – zhýralý, rozmařilý a sobecký matkovrah Nero, na druhé básník – citlivý, velkorysý, obětavý soudce krásy – Petronius. A mezi nimi ženy – ctižádostivá a cynická Poppaea Sabina, nevinná a nedůvěřivá Nealcé. A všude kolem Řím plný krutosti, ohně a nářku prvních křesťanů. Takové příběhy se čtou jedním dechem a patří k těm skvělým dílům, která nám prostřednictvím strhujícího příběhu dokážou přiblížit dobu dávných kultur.

Jarmila Loukotková (1923–2007), česká prozaička a překladatelka, byla dcerou  amerikanisty, lingvisty a etnografa Čestmíra Loukotky. Ve svých románech čerpala z bohatých dějin antiky a středověku, o které jevila zájem už od studií na reálném gymnáziu v Praze.

Ve své nejlepší prozaické tvorbě se zabývala především historickými tématy – antikou a francouzskými dějinami 15. století.

Jarmila Loukotková patří mezi nejlepší české autory historické prózy. Její knihy vycházejí k potěšení čtenářů znovu a znovu již po desetiletí.

Převzato z www.jota.cz