Slavnostní uvedení nejnovější knihy oblíbené autorky Kateřiny Petrusové s názvem Pekáč buchet se konalo pod taktovkou nakladatelství Fragment. Na křest 15. října dorazilo do pražského Paláce knih Luxor kromě zástupu obdivovatelek i trio opravdu milých sudiček. Vedle zasloužilé kmotry, herečky Kristýny Kociánové a tanečnice Evy Krejčířové přišla také spisovatelka Helena Rytířová.

Jen co se dámy usadily, začala se moderátorka Hanka Koutná ptát. Probralo se všechno. Od adrenalinu, přes vaření, až po možnost podle knihy natočit film, ve kterém by Kristýna Kociánová moc ráda hrála hlavní roli. Přítomné pány se dámy snažily neúspěšně přesvědčit, aby alespoň jeden z nich ukázal svůj „pekáč buchet“. Žádný se neodhodlal, ale i tak jsme se všichni moc dobře bavili. Kateřina Petrusová prozradila, že nad další knížkou již přemýšlí, zatím ale neví, který z nápadů bude realizovat. Rozhoduje se mezi třemi nápady – dva z nich jsou volná pokračování série o mafiánské rodině Bavettů, ten třetí by mohl rozvinout osudy některých postav z Pekáče buchet. Uvidíme, který nápad nakonec zvítězí.

To už se však nesly skleničky s bublinkami. Kmotřičky popřály knížce mnoho čtenářů a hodně ohmataných listů, Kateřině Petrusové neméně báječných nápadů a spoustu prodaných výtisků. Šumivé víno teklo po velké maketě a na Pekáči buchet si mohli návštěvníci začít pochutnávat.

Následovala očekávaná autogramiáda. Z fanoušků se stal jeden nekonečný had a kmotry v čele s autorkou se podepisovaly, podepisovaly a podepisovaly… Až jsem se divila, že je nebolí ruce. Každému příchozímu s úsměvem vymýšlely věnování, a co jsem mimochodem postřehla, pokaždé jiné. Skvělou atmosféru vytvářejí báječní lidé, o čemž jsem se ve středeční podvečer na vlastní kůži přesvědčila.

„Buchty“ jsem přelouskala ještě tentýž večer. Musím říct, že je to podle mne neuvěřitelná knížka. Při jejím čtení jsem se smála, usmívala, řvala smíchy, chechtala se na plný pecky, nejednou se připitoměle usmívala a také dojetím slzela. Osobně si myslím, že prozrazovat i málo by ostatní mohlo ochudit o nezapomenutelný zážitek. Proto nic víc neřeknu, snad jenom jedno: rozhodně si Pekáč buchet přečtěte. Je to takový přírodní lék na podzimní splíny.

Malá ochutnávka:
kapitola 3.
Hráškové pyré
600 ml vody, 300 g čerstvého nebo mraženého mladého hrášku,
hrst čerstvých lístků máty, špetka soli
Do vroucí vody nasypeme hrášek, přidáme sůl a mátové lístky. Ne-
cháme povařit, dokud hrášek nezměkne (nezabere to víc než 5 mi-
nut). Potom tyčovým mixérem rozmixujeme téměř do hladka.
„Takže,“ řekla jsem, když jsme se usadili u stolu stranou od ostatních,
v relativním soukromí. V téhle restauraci jsem ještě nebyla, nemohla
být otevřená moc dlouho, protože ve vzduchu byl i přes jasnou snahu
personálu cítit nátěr ze stěn. Možná ne úplně dobře vymyšlená klima-
tizace? Nebo měli nějakou nehodu a museli znovu natřít jen tu zeď
tady u nás?
„Takže?“ zopakoval po mně Kopřiva. Probrala jsem se a cítila, jak
rudnu – nepřišla jsem sem kvůli restauraci. A dobře jsem to věděla. Byl
to prostě refl
ex, nemohla jsem si pomoct. Lidé v mém okolí už věděli,
že nemá cenu mě brát s sebou do hospod, restaurací, kaváren a podob-
ných zařízení, pokud ode mě čekají nějaké společenské interakce. Pro-
tože jsem většinu doby strávila vybíráním, ochutnáváním, porovnává-
ním a, ať jsem upřímná, hodně taky pomlouváním. Takže už se mnou
moc lidí nechtělo chodit na recenzní jídla, přestože se mohli najíst
zadarmo a jedinou podmínkou bylo, že mi dají od všeho ochutnat.
Kdybych se nenechala namalovat a rozhodit pitomým make-upem,
byla bych to já, kdo vybere, kam si půjdeme sednout. A šla bych ně-
kam, kde už jsem byla a kde si můžu být jistá úrovní jídla i služeb.
Místo toho mě Kopřiva vzal sem a… Moment, tamhle to je otevřená
kuchyně?! Super, to miluju! Člověk může koukat kuchařům pod ruce
a okouknout jejich fígle. A samozřejmě si kuchaři dávají taky trochu
víc záležet. Proč nesedíme tam? Nadechla jsem se, abych se zeptala,
jestli se můžeme přesunout, ale tím se moje pozornost vrátila ke Kop-
řivovi. Kruci.
„Pardon. Jen jsem se… zasekla.“ Už zase se bavil na můj účet.
Možná sice budu za debila, ale on snad odejde s dobrou náladou a ne-
bude si na mě pak stěžovat. „Už jsem jen vaše,“ dodala jsem a snažila
se znít pozitivně a přesvědčivě.
„Neříkejte dvakrát,“ mrkl na mě. Co? Co jsem řekla? Aha, že jsem
jeho. Vzpomněla jsem si na to video ze závodů, na kterém s radostí
zakláněl a líbal fanynku. To, že fl
irtuje se vším na potkání, mi najed-
nou tak nějak pomohlo se uklidnit. Znovu jsem si připomněla, že je
to nevybouřené kuře a že to bude nejspíš zkoušet i na mě, ale nebude
nutné z toho dělat nějaké závěry. A já se k němu tím pádem můžu
chovat taky ne úplně vážně.
„Dobře, takže, pane Kopřivo. Můžu vám říkat Matouši?“
„Můžu vám říkat Kláro?“
„Jasně,“ přikývla jsem, ale tykání jsem nenabídla. A Kopřiva – Ma-
touš  – měl nějaké základy společenského chování, protože mi sám
tykat nezačal. „Nemáte nic proti diktafonu?“
„No, vlastně mám,“ zaskočil mě. Pro jistotu jsem chvíli zkoumala
jeho výraz, ale vypadal naprosto seriózně.
„Aha,“ zahučela jsem, zatímco jsem se snažila vymyslet náhradní
řešení. Zvládnu si dělat poznámky? A hlavně je potom rozluštit? Ne-
měla bych to nakonec fakt odpískat a nechat to na Míše? Tohle by
u Anny mohlo projít, ne? Že se dotazovaný odmítl nechat nahrávat
diktafonem, protože…
„Proč?“ zeptala jsem se nahlas.
„Krade duši.“
Podruhé během několika málo hodin jsem měla chuť se zeptat,
jestli člověk, se kterým komunikuju, nepožil nějaké drogy. Naštěstí
jsem to neudělala, protože se mi rozsvítilo: neříkal, že mu nemám
všechno věřit?
„Ha, ha,“ ušklíbla jsem se. Kopřiva se rozesmál, vážně nahlas a od
srdce. A byl to příjemný smích, až jsem se přestala mračit a jen naoko
dotčeně zavrtěla hlavou. Zato servírka, která nám přinesla jídelní líst-
ky, se začala hihňat taky.
Fajn, malé minus pro obsluhu.