Krucemburské nakladatelství Jana Těsnohlídka ml. nám v loňském roce představilo básnickou sbírku mladého, talentovaného autora Martina Šindeláře. V útlé knížce, která na svém temném obalu nese jeho jméno a název sbírky Zhasnout psí ohně a odejít s větrem, se na čtyřicetiosmi stranách otevírá dospělá poezie plná metafor a ladně znějících strof. Nadějných i pesimistických, se světlem na nebi i tmou v srdci, s touhou po opuštění „panelákového“ světa, který nám bere iluzi nejkrásnějších časů, těch které jsme zažívali v dětství.

Autor velice dobře pracuje s obrazy ztělesňujícími přírodu, lásku, život i smrt. Všechny tyto prvky prolíná v jeden a pokládá jej někam, kde padá listí a vane vítr, někam, kde příroda nestihla naprosto uvolnit městu místo. Někam na pomezí našich dní, z jejichž konce není třeba mít strach. Pokud ovšem ve vzduchu zůstane něco z našeho carpe diem, nikoliv z našeho snažení o marnosti.

Martin Šindelář připomíná, že jsme stále na cestě, ale nevíme, jestli jdeme správně. Zaručeno je jen to, že jednou na svůj konec dojdeme. I kdybychom se neměli naučit jít… Na více místech pak opěvuje dětství jakožto jediný správný a šťastný vrchol lidského života, a má pravdu, když v metaforických mozaikách píše, že návraty do krajin dětství bolí. Člověk jakoby si uvědomil, že v dospělosti ztratil cestu, na kterou byl rodiči a snad i svými sny sveden, pak už je na všechno sám, tápe a jen rychlým tokem času po určité (jemu určené?) cestě dojde na konec svého života.

Ukázka z knihy:

…
a tak za sebou
dál
na provazu táhnou márnici
dětství.

A i když
zapomněli cestu, kterou dál
jít,
jednou doletí.

Objevují se zde tedy pasáže, které jako by hnaly člověka, aby se vymanil ze všednodenního koloběhu svého života, kamsi k onomu „carpe diem“ – bez kopií, rutiny a bez syndromu stroje.

…
a tak je teď holá, jako by
neexistoval nikdo,
kdo došel dál. Až
někam

za obzor lidí, co krajinu
brázdí
v kruzích a usínají na jizvách.

Autor sbírky poezie, Martin Šindelář
Autor sbírky poezie, Martin Šindelář

Vedle poezie spíše temné, je zde možné nalézt i verše o lásce, věnované autorově ženě. O metafory ani něhu v nich schovanou nemají nouzi a opravdu ladně zní:

…
A i když bylo třeba
přečkat
dny,
než bolavé vrány přeletí
hranici,

jeho stín nás
zacelil
a pak i oddal,
jako dvě bouřky v průzoru
okna,

kterým horniny ze srdcí
vyvřely
na povrch světla –:

na rty polámané hladiny,
kde kámen
vymezil ústa dešti.

(ŠINDELÁŘ, Martin. Zhasnout psí ohně a odejít s větrem. Krucemburk: JT´s, 2012, s. 40)