Česká pohádka Broučci byla napsána kazatelem a teologem Janem Karafiátem už v roce 1876. Až do roku 1912 ale vycházela anonymně, teprve poté, kdy došlo na její desáté vydání, byl jmenován jako autor Jan Karafiát. Jedná se o jednu z mála knih určených pro děti, která patří k nevyhledávanějším a samozřejmě i nejvydávanějším. Aktuálně jedno z posledních vydání připravilo v letošním roce nakladatelství XYZ.

Nádherně zpracovaná kniha je rozdělena do jedenácti kapitol, které líčí radosti i strasti ze života malých i dospělých svatojánských broučků. Sledujeme vývoj jednoho z nich, jenž si nenechá ujít nic z toho, co se okolo něj děje a je, samozřejmě jako všechny děti, přirozeně zvídavý i neposlušný. Chybami se ale člověk učí a stejně tak to platí i v případě malého Broučka.

Broučci ale nejsou jen obyčejnou pohádkou. Ukazují malým čtenářům nejen radosti života, ale bohužel i ty horší stránky. Mísí se zde rys trápení, včetně smrti, s radostmi života. Brouček je dětem představován nejprve jako malý neposlušný broučí kluk, který sbírá zkušenosti tím, jak pozoruje svět. Svým způsobem tak autor ukazuje těm nejmenším všechny verze života, i když nejsou zrovna radostné, ale prostě patří k životu. Vše je samozřejmě podáváno s ohledem na nejnižší věkovou kategorii, nicméně bez příkras. Děti ale mají díky tomuto seznámení s nepříjemnostmi života možnost poznat vše, co s ním souvisí bez toho, aby byly vyděšení.

Této verze se drží i toto nejnovější vydání, které je navíc doprovázeno nádhernými ilustracemi Ivicy Augustinové. Ostatně, celá kniha je vytvořena v barevném pastelovém duchu. Každá stránka je jakoby podbarvena v zeleno-modrém odstínu s postavičkami broučků. To je ještě navíc doplněno celou řadou dalších obrázků, které ilustrují výjevy ze života broučků a významně tak dotvářejí celý text. Předpokládám, že toto zpracování bude jednou z motivací pro to, aby se děti pustily do čtení, nebo si nechaly knížku předčítat rodiči.

Slunko bylo u samého západu a svatojánští broučci vstávali.

Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu – tam se to pěkněji spalo – lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří a počal se houpat: houpy, houp, houpy, houp. Ale najednou se to jaksi moc rozhouplo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.

Tatínkem to trhlo, takže byl všecek polekaný. „Zatrápený Broučku, copak tak musíš křičet!“

„Ale tatínku, když jsem se tak udeřil!“

„A jakpak?“

„I já jsem spadl z postele.“

„Tak sis měl dát pozor.“

„Ale když ono mě to přece bolí.“

Broučci jsou populární jistě právem a měly by se objevit v každé knihovničce malého čtenáře. V knize autor použil básnický sloh, texty jsou poetické, chvílemi tak nádherné, že si je jednoduše musíte vyslovit nahlas a určitě budou pro potěchu duše. Této jedinečné knížce se nedá vytknout prostě vůbec nic, takže jí rozhodně vřele doporučuji!