Českobudějovický rodák Jan Štifter (*1984) přišel koncem léta s dalším románem věnovaným historii svého kraje. Knihu s názvem Vltavice vydalo nakladatelství Vyšehrad a typickými ilustracemi text doprovodil Jaromír 99.

Útlý román vypráví ve třech časových linkách příběh zaniklé osady Dolní Vltavice. Jedna, odehrávající se na samém počátku minulého století, seznamuje čtenáře se vsí a jejími obyvateli. Pozornost pak upírá především na chlapce Dora, kterým kvůli jeho postižení a vizím věcí budoucích opovrhuje celá vesnice. Současná časová linka se věnuje šedesátnici Emě, která bilancuje svůj život a opět se sžívá se svými dospělými dcerami ve vícegeneračním domě. Stále v ní však žije vzpomínka na vyprávění staré ženy, která jí v roce 1982 (třetí časová linka děje) vyprávěla o původní zatopené vsi a o poselství, které se skrývá na dně přehrady.

Jan Štifter má svůj zvláštní osobitý rukopis. Čtenáři nepředkládá lineární vyprávění, ale mnohem více mu líčí obrazy, výjevy z historie i současnosti. Nahlíží do myšlenek svých hrdinů a mnohem víc než v rozhovorech se děj odvíjí v nitru protagonistů, v jejich pohledech na svět a skrytých myšlenkách. Ale nejde říct, že by šlo vyloženě o psychologický román. Spíš se jedná o příběh složený z mozaiky – krajina, čas, lidé, události, to vše tvoří plastický obraz kraje.

Protože žena v šestinedělí nesmí na pole, přineslo by to bouři a kroupy.
Protože.
Nic se neděje samo od sebe. (str. 103)

Vltavice je mojí druhou knihou, která se věnuje problematice zatopeného území. První byl román Vrstvy na dně Danuty Chlupové. A letos vyšel ještě jeden titul, který vypráví příběh zaniklé vsi – Tam, kde býval Mušov Anny Strnadové.

Život je sbírka spálených mostů, vzpomínek na všechno, co člověk musel opustit, život je i sbírka stínů, které by mu dělaly společnost. (str. 110)

V čase, kdy je stále aktuálnější (kvůli suchu i povodním) možnost vzniku nových větších vodních děl (Nové Heřminovy, Vlachovice, Kryry a další), se jeví jako příhodné poukázat na to, co krajina i lidé kvůli budování velkých vodních ploch ztrácí, oč přichází. Ale současně s tím i přichází nové možnosti, příležitost pro nový začátek.

Vydejte se tedy na lipenské dno spolu s hrdiny příběhu Jana Štiftera, objevte pro sebe kouzlo ztraceného času a najděte spolu s Emou obyčejnou každodenní radost ze života.

Potkává ho na každém kroku – hledí na ni z mostů, vykukuje z kapliček, naučila se ho zdravit. Přijala Jana Nepomuckého jako svého patrona. (str. 245)