Pan doktor Andrew Alois Urbiš na stránkách své nové knihy Terapie tmou seznamuje čtenáře s netradiční metodou, která se stala poměrně kontroverzním tématem, snáší se na ni kritika ze strany lékařů, kteří se obávají rizik s ní spojených. Terapie tmou je jednou z archaických metod sebepoznání, která vychází z původní tibetské tradice yangtik. Klient je izolován v uzavřeném prostoru v podmínkách absolutní tmy, zajištěny jsou všechny jeho potřeby z hlediska výživy a hygieny.

Dosavadní výsledky výzkumu a sledování účinků na klienty v rámci jejich dlouhodobého pobytu ve tmě potvrzují hypotézy, že terapie tmou stimuluje produkci hormonu melatoninu a působí velmi účinně jako prevence proti onkologickým onemocněním, některým poruchám metabolismu a kardiovaskulárním chorobám. (obálka knihy)

Autor knihy předkládá své osobní zkušenosti i zkušenosti svých klientů a klientek, které jsou veskrze pozitivní. Svůj názor ale nikomu nevnucuje, rozhodnutí, zda této netradiční metodě sebepoznání věřit, či ne, nechává na čtenáři.

Prvních sedm kapitol se nese v odborném stylu. Autor zde stručně popisuje historii terapie tmou a objasňuje, o co v ní vlastně jde, jak působí tma na organismus člověka nebo proč je důležité, aby bylo během terapie ticho. Přestože se v této části knihy vyskytuje mnoho termínů, je to srozumitelné i pro laiky. Pochopení navíc usnadňují obrázky a schémata, kterými je text doplněn.

Osmá kapitola, jak už její název Moje experimenty napovídá, vychází z autorových osobních zkušeností. Začíná jeho prvním pobytem ve tmě, který provedl ve zrekonstruovaném bunkru.

Vybaven mísou vařené rýže se zeleninou, několika kilogramy jablek a balenou vodou jsem tam, hluboko v podzemí, strávil tři dny v naprosté tmě. (str. 39)

Aby mohl zavést terapii tmou jako novou metodu regenerace organismu, potřeboval získat více zkušeností s delšími pobyty ve tmě, které by mu pomohly určit, co všechno tato terapie nabízí. Proto se do úplné tmy ponořil znovu. Tentokrát si pro svůj pokus vybral protichemický kryt v Ostravě, ve kterém strávil celých 10 dní. V knize jsou fotografie exteriéru i interiéru tohoto krytu.

8. den: Je mi dobře, tma je úžasná. Začínám přemýšlet nad možností, že bych tady zůstal. (str. 59)

Svůj osobní rekord v počtu „temných dnů“ překonal, když do tmy vstoupil na 50 dní. Tentokrát experiment probíhal ve vile Mátma (složenina slov Má, tma), terapeutickém zařízení, které bylo vybudováno v lázeňském parku Beskydského rehabilitačního centra.

Druhá polovina knihy, devátou kapitolou počínaje, obsahuje zážitky různých klientů, kteří terapii tmou na vlastní kůži vyzkoušeli. Objevuje se mezi nimi i manželský pár, který ve vile Mátma prožil své líbánky, nebo dokonce matka se dvěma dcerami, které ve tmě společně strávily 7 dní.

Za zmínku stojí i obrazová příloha knihy, mě zaujala nejvíce díla z modelovací hmoty, která klienti vytvořili během svého pobytu ve tmě. Fascinuje mě to nejspíš i proto, že já bych nic takového nevyrobila ani za světla.

Knihu ocení jistě ti, kteří uvažují, že by jednou terapii tmou sami podstoupili; poskytne jim mnoho cenných rad. Rozhodně je ale kvalitním čtením i pro ty, kteří návštěvu tmavé vily neplánují.

Já sama jsem se s absolutní tmou nedávno setkala, a to při návštěvě Kavárny Potmě. Nebylo tam sice ticho a byla jsem tam jen hodinu, ale i tak to ve mně zanechalo silný dojem. Je to hodně zvláštní pocit. Opadne z vás starost o to, jak vypadáte, nebo jak vypadají ostatní, soustředíte se pouze na zvuky, hlasy a doteky. Neskutečný zážitek! Ale už jen při myšlence, že bych tam byla sama několik dní, panikařím, přesto bych si to jednou určitě ráda zkusila. Co vy? Podstoupíte terapii tmou?