Knihu Angus Young a AC/DC: Vysoké napětí autora Jeffa Aptera vydalo v českém překladu nakladatelství 65. pole.

Nech brášku na pokoji

Pro Anguse a Malcolma byla kapela celý život. Na ničem jiném jim nezáleželo tolik jako na AC/DC – na ženách, večírcích ani životě na vysoké noze. Byli mladí a ambiciózní a poháněla je spalující touha dostat se až na vrchol. Glasgow, Villawood a dokonce i Burwood už byly vzdálené vzpomínky: teď byli plně zaujati jen hraním, nahráváním a šířením evangelia podle AC/DC. Každý, kdo nebyl stejně zapálený, nutně odpadl.
Životy členů skupiny se řídily týdenním rozpisem, což byl obvykle nabitý plán koncertů, cest a nahrávání. Žili, dýchali a mleli jen o AC/DC. Jak přiznal Mark Evans, jejich postoj k jiným kapelám hraničil až s opovržením. „Věřili jsme, že jsme nejlepší rocková kapela v Austrálii, což se projevovalo v našem obecném postoji… Nebyl sice zrovna pěkný, ale ohromně nás motivoval.“
AC/DC dělali, co mohli, aby dokázali, že mají pravdu. V roce 1974 odehráli přes 100 koncertů (v roce 1975, kdy se trmáceli celou zemí, tento počet ještě zdvojnásobili) a měli za sebou natáčení ve studiu za zavřenými dveřmi, kde jim Vanda s Youngem stříhali první dvě alba, T.N.T. a High Voltage. Neexistovaly prostoje – každý den buď hráli, nahrávali nebo cestovali, a někdy zvládli všechny tři činnosti v jednom dni. Během podobně rušného víkendu začátkem roku 1975 odjeli z Melbourne do Sydney, natočili dvě videa a pak odletěli do Adelaide na několik vystoupení v hotelu Largs Pier s neplánovanou zajížďkou do Tasmánie.
Ke změně došlo v červnu 1975, kdy měli hrát s tehdy populární rockovou skupinou Skyhooks. Její debutové LP Living in the 70’s slavilo úspěch po celé zemi a stalo se nej- prodávanějším australským albem. Setkat se měli během rozhlasové akce v koncertním sále Hordern Pavilion v Sydney, a Angus se tehdy opět ocitl v centru dění.
AC/DC měli vystoupit těsně před Skyhooks a chtěli těmto nadutcům z Melbourne, nemluvě o několika tisících fanoušků v sále, ukázat, kdo hraje nejtvrdší rock, nebo přinejmenším kdo je nejkontroverznější. Na Browningův popud se domluvili, že kapela ke konci vystoupení ztropí kravál, po kterém Browning a další v převlečení za poldy vběhnou na pódium a Anguse a spol. odvlečou za postranní kulisy. Nic nebudilo poprask víc než zatčení na veřejnosti, i když mělo jít jen o divadýlko.
Jakmile spustili skladbu „Baby, Please Don’t Go“, kterou vystoupení obvykle končili, Bon Scott zavrávoral na okraji jeviště a jako obvykle přitom vrhal chtivé pohledy na svoje obdivovatelky. Basák Evans mu přispěchal na pomoc, kopl do něj a zpěvák spadl do davu, ve kterém se ztratil. Pak se Evans pustil do podle svých slov „přátelské potyčky“ s Angusem, což byla součást hry. Zatímco se váleli po jevišti, ze všech stran přišli členové štábu a snažili se ochránit vybavení – nikdo mimo kapelu totiž o chystané rvačce nevěděl. Nakonec kapelu vyvedl Browning s kolegy „policisty“. Scott mezitím omdlel a museli ho pomalu vyprostit z kotle fanoušků.
V zákulisí se tomu celá kapela kromě pořád vyčerpaného Scotta smála, dokud nezasáhla Margaret Youngová, která o fórku netušila. Měla stejnou kuráž jako její bratři a teď se zpříma podívala na Evanse.
„Ty,“ zamračila se na basáka, „nech mého brášku na pokoji.“
Michael Browning měl pravdu: Youngovi byli rodinný klan. Pokud k nim člověk nepatřil, bylo lepší dávat si pozor. Pořad Countdown s AC/DC ještě neskončil a kapelu čekala řada vystoupení. Ve vysílání se objevili 30. března, kdy měl Angus zase modrou školní uniformu a odhaloval strupovitá kolena (hráli tehdy netypicky depresivní „Love Song“), a pak znovu 25. května. Tentokrát se Angus proměnil v Supermana, což byla zajímavá volba: na kytaru sice hrál jako superhrdina, byl však nejspíše tím nejvyhublejším Clarkem Kentem, jakého kdy svět viděl. Svou kreaci nazval „SuperAng“. O zásadním významu AC/DC pro úspěch pořadu svědčí fakt, že tentokrát zahráli rovnou dvě skladby, „High Voltage“ a „Baby, Please Don’t Go“, a obstarali hudební doprovod pro teatrální epizodní vystoupení Mollyho Meldruma, který strojeně odzpíval country píseň „Good Morning“. Angus stál výjimečně v zadní části jeviště.
Stanice ABC také vysolila nějaké peníze na produkci dvou externích filmových natáčení, což zatím udělala jen pro Skyhooks. Během jednoho z nich vznikl dnes už kultovní videoklip ke skladbě „It’s a Long Way to the Top“, první z realistických rokenrolových písní Bona Scotta o životě na cestách (později následovaly mimo jiné skladby „Ride On“ a „Highway to Hell“). Natáčení nevyžadovalo velké přípravy: podle plánu se skupina měla vtěsnat na zadní část valníku, projet melbournskou ulicí Swanston Street a hrát přitom jako o život. Na náklaďák se sotva vešli i kvůli příhodné přítomnosti tří dudáků z armádní kapely Rats of Tobruk, a Angus přísahal, že většinu cesty měl co dělat, aby nespadl.

O autorovi

Jeff Apter je autorem více než dvaceti knih, zejména hudebních biografií (např. Keith Urban, Jeff Buckley, The Bee Gees). Působil v redakci australské verze časopisu Rolling Stone.

Zdroj: TZ

Nakladatelství 65. pole bylo založeno v roce 2007, sídlí v Praze. Soustřeďuje se zejména na vydávání knih nových autorů. Vydává beletrii (edice TAH), populárně naučné knihy, životopisy a dětskou literaturu (edice Políčko). Mimořádný úspěch zaznamenalo s knihou Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla.