Robert Fulghum rozhodně není spisovatel-začátečník. Za svůj život už stihl napsat spoustu knih, například Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, Už hořela, když jsem si do ní lehal, Možná, možná ne, Od začátku do konce a další. Kniha Ach jo (v originále Uh-Oh) je, dá se říct, sbírka různých filosofických úvah, drobných příběhů a postřehů z každodenního života, které psal původně pro potřeby kázání v kostele, kde jako unitářský pastor působil. Mimo to byl i kovbojem, folkovým zpěvákem, obchodním agentem, barmanem a učitelem kreslení. Sám o sobě říká, že je lidovým filosofem, tedy takovým filosofem, který přemýšlí o běžných věcech.

Kniha Ach jo vyšla už v roce 1991 v nakladatelství Villard Books v New Yorku, nově ji roku 2012 vydává nakladatelství Argo.

Jednotlivé příběhy na sebe nijak nenavazují, každý má úplně jiné téma. Já se s vámi podělím o krátké zamyšlení pojednávající o tom nejlepším doutníku na světě. Jednoho dne měl Fulghum výbornou náladu, a protože bylo venku nádherně, rozhodl se, že půjde na procházku a k tomu si koupí ten nejlepší doutník, který najde. S láskou si doutník rozbalil a zapálil. Jednou si potáhl a podotkl, že koupil správně. K tomu, aby byla tato chvíle dokonalá, chyběla už jen káva, proto si doutník opatrně odložil na parapet bistra a šel si dovnitř koupit kávu. U pultu se otočil, pohlédl z okna a doutník byl pryč! Vyběhl ven a spatřil starého pána, jak jemně hladí jeho doutník, jak k němu čichá, jak dělá děkovná gesta, jak pomalu potahuje z doutníku. Fulghum nevěděl, jak by se měl zachovat, ale věděl, že chce ten doutník zpátky, proto se za dědou vydal. Sledoval ho na cestě městem, pozoroval, jak si stařec doutník užívá, jak se s ním chlubí svým známým a každému z nich dává ochutnat, jak ho něžně zahrabává do země, když dohoří. Po skončení celého procesu si Fulghum uvědomuje, že žádný jiný doutník si takhle nevychutnal, a to i přesto, že ho za něj vykouřil někdo jiný.

V tomto duchu se nesou i ostatní příběhy. Autor jednoduše přemýšlí nad svým životem, přemýšlí nad maličkostmi, které se kolem něj dějí. A mě to nutí, abych přemýšlela, proč já takto nepřemýšlím. Něco je špatně. Neměli bychom jen přežívat, ale i prožívat! Někde jsem četla, že každý člověk by si měl večer v klidu sednout a zamyslet se, co v ten den prožil. Já to zkusím! Co vy? Kdo ví, možná se z vás vyklube další Fulghum.

Kniha má necelých 150 stran a svou velikostí připomíná spíš nějakou brožurku, návod. Možná v tom je skrytý smysl, protože v podstatě je takovým malým návodem, jak se vypořádat se životem. Většina knih končí tečkou, tato ne. Je zakončena středníkem. Znamená to, že kniha sice končí, ale život jejího tvůrce ne.