Zejména Spojenými státy se poslední dobou prohání literární fenomén zvaný The Fault In Our Stars, česky Hvězdy nám nepřály. Pojďte mu společně s námi přijít na kloub a přečtěte si recenzi na toto dílo!
Když na jaře roku 2013 vyšla v nakladatelství Knižní klub útlá knížka Hvězdy nám nepřály, druhé dílo Johna Greena, který byl do té doby znám spíše díky svému youtube kanálu, zaznamenalo ji pouze malé množství českých čtenářů. Opravdový boom přišel později, možná ale o to intenzivněji. Proč tato kniha rozpoutala takový povyk? Rozhodla jsem se na to přijít.
Děj knihy je prostý. Ona, Hazel Grace, je inteligentní, ironická, opuštěná dívka. On, Augustus, je charismatický, šarmantní a výřečný mladý muž – ten typ, do kterého si každá slečna může projektovat toho „svého“. Dohromady je pojí osobitý smysl pro humor, pravidelná dávka sarkasmu a především rakovina – on ji měl, ona jí prochází. I když mají společně jen tři nohy a jeden a půl páru fungujících plic, po hlavě se spolu vrhají na cestu neznámo kam a na jak dlouho. Můžete se s nimi smát, můžete s nimi nadávat i plakat.
Originální obálka Hvězdy nám nepřály, zdroj
Diskusní místnosti a fóra o této knize přetékají ženskými citovými výlevy typu „tato kniha mi změnila život“, „po přečtení jsem nemohla tři hodiny přestat ronit slzy“ a „lepší a dojemnější knihu jsem v životě nečetla.“ No nevím, to dámy nejspíš jen nikdy nezapátraly v klasické literatuře. Ano, rakovina je smutná. Ano, ten příběh je smutný. Má však jeden zásadní nedostatek, nad kterým jsem oči přivřít nedokázala – snaží se vypadat, že není klišé, ale přitom bohužel není ničím jiným. Což je snad ještě větším prohřeškem, než kdyby to bylo klišé nepředstírané. A možná to bude skalním fanouškům připadat zlé, ale celé je to prostě prvoplánové a tuctové.
První polovinu ještě dokáží opepřit a projasnit sarkastické hlášky a černý humor dvou mladých nemocných lidí. Ovšem po „zásadním zlomu“ se věci začnou r o z t a h o v a t a kniha se potutelně a lehce agresivně snaží čtenáře donutit k tomu, aby vytáhl kapesník a rozplynul se ve vší té ulepené a násilné instantní dojemnosti. Ta kniha se nespokojí s tím, že zamáčknete slzu v koutku oka, ta kniha chce, abyste bezpodmínečně kapitulovali!
Trošku přeháním – vše ale opravdu působí hodně vynuceně a vydřeně.
Možná jsem byla také negativně ovlivněna českým překladem. Vím, že současnou moderní angličtinu často není lehké přeložit, ale věty občas nedávaly smysl, poetičnost některých slovních spojení vyšuměla a celkovým vyzněním překlad připomínal spíše romány Jaqueline Wilsonové.
Na druhou stranu je příběh napsaný velmi citlivě a lidsky. Hlavní hrdinové, nebo vlastně spíš nehrdinové, jsou vykresleni jemně a uvěřitelně. Není těžké si je oblíbit. Jejich počáteční humor je příjemně nakyslý a čtenář z jejich výpovědí cítí osvěžující opravdovost. Za zmínku stojí taky několik citátů, které dovedou člověka zasáhnout:
Bolest se dožaduje procítění. (str. 50)
Svět zjevně není továrna na splněná přání. (str. 165)
Některá nekonečna jsou větší než jiná nekonečna. (str. 198)
Stopy, které po sobě zanecháváme, jsou příliš často jizvy. (str. 234)
Letos v červnu byl do kin uveden stejnojmenný film. Hlavních rolí se chopili Shailene Woodley a Ansel Elgort a oba podali velmi elegantní výkony. Na scénáři spolupracoval sám John Green. Film kopíruje knihu téměř dokonale, ocenila jsem, že v některých momentech se narozdíl od knihy nesnaží jít až tolik na dřeň.
Definitivně neodepisuji Hvězdy nám nepřály, jen mě mrzí, že se jí věnuje tolik pozornosti, které se mnohem lepším knihám nikdy nedostalo. Není to špatné čtení. Kniha rozhodně neurazí, věřím, že se najde spousta čtenářů, které potěší. Jen to není nic pro vyzrálého náročného čtenáře, který čeká víc svou než každodenní dávku emocí a neholduje plochým, mainstreamovým bestsellerům. Zkrátka myslím, že bych knihu ocenila více, kdyby mi bylo ještě čtrnáct, můj idol nevěděl, že existuji, a trápila mě rovnátka…
5 komentářů
Jana: Naprosto s tebou souhlasím.
Petra:
Jasně, chápu tvůj názor. Ale je to pravda: tahle kniha změní život. Začnete se na život dívat jinýma očima.
Představ si, že by se to stalo tobě, že bys ty byla Hazel Grace. A pak potkala hezkýho kluka… Průč ne? Co je na tom k neuvěření?
A kdo by nebrečel? Co je na tom špatného, když je to román o rakovině??? To to měl Green napsat ve stylu „no jo, Gus holt umře, ale to neva, život jde dál…“???
Ne každému se tato kniha musí líbit, ale opravdu snad nebylo nutné psát svůj názor tak rozzlobeně. Když už nic jiného, tato kniha nás donutí uvědomit si, jak moc bychom si měli cenit života.
Neřekla bych, že názor byl podán rozzlobeně. Petra ve své recenzi zmiňuje i pozitiva knihy, vyjmenovává nejen zápory, ale i klady. Podat takto závažné téma není snadné, na každého bude kniha působit jinak. Důležité ale je, jestli kniha čtenáře pozitivně ovlivní, napomůže k uvědomění si toho, co je v životě důležité, a to asi ano, jak vyplývá z komentářů i samotné recenze.
Cituji: „Zkrátka myslím, že bych knihu ocenila více, kdyby mi bylo ještě čtrnáct, můj idol nevěděl, že existuji, a trápila mě rovnátka…“….tak tato poslední věta odpovídá popisu mé dcery, jen jí ty rovnátka netrápí, ale bere je jako módní doplněk. Knihu si s kamarádkami půjčovaly, četly a brečely. Když byl film v kině, šly do kina a opět brečely. Já knihu dosud nečetla, film neviděla…..ale určitě si jí přečtu.
Petro, až budeš mít v rodině někoho s rakovinou,třeba bratra, tak poznáš, že tě tato nemoc bude natahovat na skripci emocí pěkně dlouho až do úplného vyčerpání. Budeš plakat víc než je možné a budeš prožívat peklo. Nemoc se nespokoji jen se zamáčknutou slzou, vyždímá Tě do poslední kapky v těle.
O tom vůbec nepochybuji a nikomu takovou zkušenost nepřeji. Také jsem tím nemyslela nemoc, ale knihu. Přeji hodně síly.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.
Přihlásit se