Kniha jde ve stopách Žáčkovy básnické tvorby od chvíle, kdy jako kometa přelétl nad spícím českým Parnasem. Básník nabízí čtenáři společnou cestu od jedné básnické sbírky k další, tak jak vznikaly až do dnešních dnů. Čtenář je jeho partnerem a spolutvůrcem, který může básně sám promyslet, procítit a prožít, aby v něm zanechaly něco víc než ozvěnu krásného slova. Žáčkova poezie je hledání společného jazyka a každou báseň jako by začínal magickým zvoláním: Jsme jedné krve, ty i já! Poezie nemusí okouzlovat, ale musí být pravdivá. Poezie je rodná sestra lásky, ale ani láska nebývá idylická. Poezie je trvalá vzpoura proti všemu, co život mrzačí a ničí. Neměla by skutečnost přikrašlovat, naopak ji svlékat donaha. A přesto má Jiří Žáček rád verše, které jsou příležitostí k úžasu. Podle takového klíče sestavil knihu Co oči nevidí, která mu dává zázračnou možnost porozumět sám sobě a skrze sebe světu.