Jednoho mrazivého lednového rána probudí komisaře Wallandera zvonění  telefonu. Vypadá to na rutinní případ. Když však detektiv přijíždí na osamocenou švédskou farmu, objevuje krvavou lázeň. Starý muž byl brutálně zavražděn a jeho žena, přiškrcená zvláštním uzlem, vzápětí umírá v nemocnici. Před smrtí však stačí zašeptat slovo „cizí“. Jediné slovo, které rozpoutá vlnu násilí proti žadatelům o azyl z nedalekého uprchlického tábora. Tlak na komisaře se zvyšuje, je třeba jednat rozhodně, s chladnou hlavou a nenechat se vtáhnout do pasti všudypřítomné xenofobie…

Knihu Vrazi bez tváře vydalo nakladatelství Host

Telefon zazvonil na policii v Ystadu v 5.13. Vzal ho jeden znuděný policista, který sloužil od Silvestra skoro bez přestávky. Poslouchal zajíkavý hlas v telefonu a usoudil, že je to nějaký popletený stařík. Ale stejně ho na tom něco zaujalo. Začal klást otázky. Když zavěsil, rozmýšlel se jen chviličku, potom zvedl sluchátko a vytočil číslo, které znal nazpaměť.

Kurt Wallander spal. Předchozí večer byl hodně dlouho vzhůru a poslouchal nahrávky s Marií Callasovou, které mu jeden dobrý známý poslal z Bulharska. Neustále se vracel k její Traviatě, a když si šel lehnout, byly už skoro dvě hodiny. Teď když ho probudilo zvonění telefonu, byl hluboko ponořen do náruživého erotického snu. Jako kdyby se chtěl ubezpečit, že to byl opravdu jen sen, natáhl ruku a sáhl na pokrývku. Ale byl v posteli sám. Nebyla tu ani jeho manželka, která ho opustila před třemi měsíci, ani ta černá žena, s níž před chvilkou tak mohutně souložil.

Sáhl po telefonu a současně pohlédl na hodinky. Dopravní nehoda, prolétlo mu hlavou. Náledí, rychlá jízda, a někdo se neudržel na E 14. Nebo tahanice s uprchlíky na ranním trajektu z Polska.

Posadil se na posteli a přitiskl si sluchátko k tváři, kde ho pálilo strniště.
„Wallander.“
„Doufám, že jsem tě nevzbudil?“
„Jasně že ne. Jsem vzhůru.“
Proč vlastně lžu? zeptal se sám sebe. Proč neřeknu na rovinu, jak to je? Že bych ze všeho nejradši zase usnul a vrátil se do toho ztraceného snu s nahou ženou.
„Říkal jsem si, že bych ti měl brnknout.“
„Dopravní nehoda?“
„Ne, to zrovna ne. Volal jeden starší sedlák, jmenuje se Nyström a bydlí v Lenarpu. Tvrdí, že sousedka je přivázaná na zemi a je tam někdo mrtvý.“

Rychle uvažoval, kde Lenarp leží. Není to daleko od Marsvindsholmu, a na to, že leží ve Skåne, je tam krajina nezvykle zvlněná.
„Vypadalo to dost vážně. Myslel jsem, že udělám nejlíp, když ti hned zavolám.“
„Koho máš na stanici?“
„Peters a Norén jsou venku a hledají někoho, kdo rozbil okno v Continentalu. Mám jim zavolat?“
„Řekni jim, ať přijedou na křižovatku mezi Kadesjö a Katslösou a tam ať na mě počkají. Dej jim adresu. Kdy přišlo hlášení?“
„Před pár minutami.“
„Určitě to nebyl nějaký opilec?“
„Nevypadalo to tak.“
„Tak dobře.“

Rychle se oblékl, ani se neosprchoval, obrátil do sebe šálek vlažné kávy, která zbyla v termosce, a podíval se ven. Bydlel v Mariagatan v centru Ystadu. Fasáda protějšího domu byla popraskaná a šedivá. Hlavou mu prolétlo, jestli letos v zimě vůbec napadne ve Skåne sníh. Doufal, že ne. Se skånskými sněhovými bouřemi přišla vždycky období nepřetržité dřiny. Nabouraná auta, ženy, které měly každou chvilku rodit, odříznuté v závějích od světa, osamělí starci a stržené elektrické vedení. Se sněhovými bouřemi přicházel chaos, a on si téhle zimy nepřipadal dost připravený na to, aby chaos zvládl. Stále ještě ho svírala úzkost z toho, že ho opustila žena.

Jel po Regementsgatan na Východní spojku. U Kavallerigatan chytil červenou a pustil si rádio, aby si poslechl zprávy. Vzrušený hlas vykládal o letadle, které se zřítilo kdesi na vzdáleném kontinentu.

Je čas žití a je čas umírání, prolétlo mu hlavou, když si promnul oči, aby z nich vyhnal spánek. Bylo to jako zaříkadlo, které si naformuloval před mnoha lety. To byl ještě mladý policista a hlídkoval na ulici doma v Malmö. Při jedné příležitosti na něj vytáhl jakýsi opilý mladík, kterého chtěli eskortovat z Vrbového parku, ohromný řeznický nůž. Wallander utržil hlubokou ránu těsně u srdce. Od nenadálé smrti ho dělilo jen pár milimetrů. To mu bylo třiadvacet let a tehdy si s plnou vážností uvědomil, co to znamená být policistou. Zaříkadlem se chránil před tou vzpomínkou.

Jel z města ven, při výjezdu minul nový obchodní dům s nábytkem a zahlédl kousek moře. Na to, že to bylo uprostřed skånské zimy, bylo šedivé a podivně klidné. Daleko na obzoru se rýsovala loď plující na východ.

Sněhové bouře stejně přijdou, pomyslel si.
Dřív nebo později je tu máme.
Vypnul rádio a snažil se soustředit myšlenky na to, co ho čeká.
Co vlastně ví?
Stará žena svázaná na podlaze? Muž, který tvrdí, že ji viděl oknem. Za výjezdem směrem na Bjäresjö přidal plyn a řekl si, že toho starce určitě oklamala narůstající senilita. V průběhu dlouhých policejních let se nejednou stal svědkem toho, že staří osamělí lidé používají policii jako poslední volání o pomoc.

Policejní auto čekalo u odbočky na Kadesjö. Peters vystoupil a pozoroval zajíce kličkujícího po poli. Když uviděl Wallanderův modrý peugeot, zvedl ruku na pozdrav a usadil se za volant.
Pod pneumatikami skřípal umrzlý štěrk. Wallander sledoval policejní auto. Minuli odbočku na Trunnerup, pokračovali po strmých svazích a dorazili do Lenarpu. Zatočili na úzkou polní cestu, po které jezdí nanejvýš traktory. Po kilometru dorazili na místo. Dva statky vedle sebe, dvě nízká, dlouhá obílená stavení s pečlivě udržovanými zahradami.

V ústrety jim spěchal starý muž. Wallander si všiml, že kulhá, jako kdyby ho bolelo koleno. Když vystoupil z auta, pocítil, že se zvedl vítr. Možná že přece jenom bude sněžit. Hned jak toho starého muže uviděl, bylo mu jasné, že ho čeká něco hodně nepříjemného. Z mužových očí planul strach, který rozhodně nebyl smyšlený.

„Vyrazil jsem dveře,“ neustále vystrašeně opakoval. „Vyrazil jsem dveře, musel jsem je přece vidět. Ona ale taky co nevidět umře.“

Vešli vyraženými dveřmi dovnitř. Wallander ucítil závan hořkého stařeckého pachu. Tapety vypadaly staromódně a musel hodně mhouřit oči, aby ve tmě vůbec něco rozeznal.
„Co se tady stalo?“ zeptal se.
„Tam vevnitř,“ odpověděl stařík.
Potom se rozplakal.
Tři policisté se na sebe podívali.
Wallander otevřel dveře nohou.

Bylo to horší, než si představoval. Daleko horší. Později řekl, že to bylo to nejhorší, co kdy viděl. A viděl toho hodně.

 O knize jsme vás také infomovali v tomto článku

Související knihy

Mankell, Henning

Host, 2013