Publikace Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu se v několika částech věnuje jednak období před získáním mocenského monopolu komunistickou stranou v únoru 1948 a rovněž zahrnuje články zaměřené na dílčí témata z dějin KSČ v době, kdy byla stranou vládnoucí.

Komunistická strana Československa před uchopením moci (1921–1948)

Obraz KSČ v lidoveckém tisku druhé poloviny 30. let na příkladu publicistiky Lidových listů

Michal Pehr

„Nikdy nestály v moderní době dva světové názory v tak příkrém od­poru jako katolictví a komunismus, který dobře ví, že jedině katolictví má v sobě síly, jež mohou komunismus znemožnit a popřít. A proto bojovat proti komunismu znamená jíti s katolictvím, s programem no­vého hospodářského řádu, který komunismu bere vítr z plachet, protože zavádí do společnosti sociální spravedlnost.“ To jsou slova Lidových listů, ústředního deníku Československé strany lidové, z května 1938, které myslím velmi dobře uvozují naše téma.

Československá strana lidová2 (ČSL), reprezentující český poltický ka­tolicismus v meziválečné éře, patřila mezi zásadní odpůrce komunismu, respektive KSČ, kdy komunismus byl vnímán jako nebezpečí a problém, se kterým je nutné bojovat. „Revoluční komunismus je národu, státu i lidu nepřítelem nejhorším… katolictví musí s komunismem počítat jako s úhlavním odpůrcem a podle toho se zařídit. A to ve všem a všude!“ napsaly Lidové listy v dubnu 1936. Současně byl komunismus rovněž přirovnáván k nákaze, infekci, jedu, moru či vředu, který je potřeba léčit.

Animozita byla vzájemná. Komunisté byli naopak zásadními odpůrci ČSL. Zpravidla lidovcům vyčítali blízkost ke katolické církvi, nadná­rodní tendence, blízkost k fašismu, podíl na vládní koalici či spoluprá­ci s kapitalismem atd. V předvolební kampani v roce 1935 komunisté o lidovcích mimo jiné napsali: „Kapitalisté posílají mezi pracující lid agitátory různých politických stran (…lidovců…), kteří jdou mezi lid jako vlci v beránčích kůžích, dělají se přáteli pracujících, ve skutečnosti jsou to nadháněči chudobných lidí do chomoutu kapitalistického vykořisťování.“ Komunisté politický katolicismus označovali velmi často nelichotivými přívlastky (klerikálové, černá reakce, reakcionáři, zpátečníci atd.), a kladli si za úkol celkovou diskreditaci, oslabení, případně likvidaci tohoto proudu.

Některé pravicové strany, ve snaze oslabit ČSL jako svého přiroze­ného politického konkurenta, měly zároveň snahu naznačovat, že komunisté a lidovci mají k sobě blízko. Agrárnický Venkov například v říjnu 1937 napsal: „Sv. Otec postavil růženec proti pěticípé hvězdě. Ale lidová strana v Československu se v učení pěticípé hvězdy zhlíží – a je nadšena, když orgány pěticípé hvězdy chválí ‚prozřetelnost‘ lidoveckých vůdců!“ A podobně v lednu 1938 v článku „Jednotná fronta komunisticko-socialistická-lidovecká“ uváděl: „Výkonný výbor lidové strany za předsednictví Msgra. Jana Šrámka usnesl se proti spoluúčasti s komunisty a s němec­kou stranou SdP. Jak tvrdili jsme často, lidovci v důsledku výchovy lido­veckého tisku tvoří již na mnohých místech lidovecko-socialisticko-komunistickou frontu. Zprávy, které nám docházejí, plně to potvrzují.“

Na okraj budiž poznamenáno, že lidovci na tyto útoky neméně tvr­dě odpovídali a na oplátku prohlašovali, že jsou to agrárníci, kdo má ke komunistům blízko. Například v březnu 1936 se můžeme dočíst: „Naše spolupráce s komunisty? Tvrdíme, že s komunisty se nikde nikdo z lidové strany nespojuje! Nechceme totiž v této věci konkurovati agrární straně, která se proti nám vždycky sama skutečně spojovala s komunis­ty a socialisty.“ Rovněž ostatní pravicové strany (především strana národně demokratická) byly obviňovány z tzv. kulturního bolševictví, což bylo vysvětlováno slovy: „Ve věcech katolické výchovy a tam, kde jde o vyučování náboženství ve školách, o nerozlučitelnost manželství, o církevní sňatky, tam mezi bolševiky z Rudého práva a Národních listů není vůbec žádného rozdílu! Atheista jako atheista, kulturní bolševici oba.“

Údajná blízkost komunistů a lidovců ve druhé polovině třicátých let se stala dokonce i jednou z příčin k odchodu části členů ČSL vpod vedením poštovního úředníka Františka Zelenky. Tato skupina měla pocit, že se Československá strana lidová kloní příliš doleva. V létě 1936 se Zelenka a jeho sympatizanti s ČSL zcela rozešli a vytvořili novou Národní stranu lidovou (NSL), jejímž hlavním agitačním argumentem byla kritika „spojení ČSL s marxisty“. Národní strana lidová kritizovala korupci a tvrdila, že předáci lidovců za hmotné výhody a ministerská křesla zaprodali své členy a příznivce. Nová strana si dělala pod vede­ním Zelenky ambice zaujmout v politickém systému místo, které do té doby zaujímala ČSL. František Zelenka kolem sebe soustředil skupinu obdivovatelů, které nazýval „sborem ofensorů“ – obránců víry, a kteří povýšili svůj antikomunismus na jeden z hlavních bodů svého progra­mu, což bylo patrné i z časopisu této strany nazvaného Sociální boj, poz­ději jen Boj. Oblíbené heslo NSL „Ne Šrámek a Gottwald, ale Zelenka a Hlinka“ hovoří v tomto směru za vše. Tato strana ovšem pro naprostý nezájem katolických voličů propadla při komunálních volbách v roce 1938 a ještě před mnichovskými událostmi fakticky zanikla.

Národní strana lidová byla ovšem podporována tiskem agrárnickým, národně demokratickým a též tiskem Hlinkovy slovenské lidové strany: „Národní listy měly již několikrát příležitost ukázati na sympatie, jimiž se v řadách stoupenců lidové strany těší hnutí Zelenkovo, vzniklé z odporu proti bolševickomilské politice dnešního vedení lidové strany […] bolševickomilská politika dnešních předáků lidové strany je nejen v rozporu se zásadami lidové strany, nýbrž i zřejmým poškozováním katolictví a náboženství vůbec.“

Vedle toho byli lidovci pravicovou konkurencí obviňováni, že jako středová strana jsou nevyhranění a přiklánějí se k levici nebo pravici podle toho, jak se jim to hodí. Podobně i další přidružené organizace, tj. především lidovecké odbory, bývaly často nařčeny ze spolupráce s odbory komunistickými, což však lidovci vehementně odmítali.

Na okraj této problematiky budiž však poznamenáno, že po roce 1945 a především po roce 1948 jsme svědky toho, jak se někteří politici spojení s touto stranou snažili ve změněných podmínkách totalitního systému prostřednictvím křesťansko-sociálních ideálů (a také ideálu křesťanského socialismu) naopak poukazovat na jistou ideovou blízkost s komunismem.

Lidovci se v meziválečné době definovali jako jasně demokratická strana stojící v politickém středu mezi oběma směry: „Lidové hnutí vidí před sebou správně svou funkci ve státě. Je nejsamostatnějším politickým útvarem, není vázáno ani napravo, ani nalevo. Náš český politický tábor je dnes celkem jasně rozdělen do socialistického bloku a na liberální pravici, tak tomu je ostatně v celém světě. A v každém státě, který má politickou stranu, inspirovanou katolickou naukou, zaujímá taková strana své místo ve středu. Ovšem slovo střed je pouze technickým výrazem: ve skutečnosti vyplývá zvláštní úloha tohoto centra z dominujícího postavení, jež náladám a psychosám doby nepodléhá a sama v sobě pevně zakotvená katolická nauka zaujímá nad bludnými a myšlenkovou skepsí rozrytými systémy socialismu a liberalismu. To je zkysalý myšlenkový svět a jeho krisi musíme jednou viděti i na stranách, jež z něho vyšly. U socialismu jsme tuto krisi zažili v letech největšího rozkvětu komunistické strany, u liberalismu jí prožíváme dnes, když liberalismus a jeho strany jsou ohroženy fašismem. Fašismus chová se k politickým stranám právě tak, jako se komunismus choval k demokratickému socialismu: představuje radikální element revoluční.“

Křesťanskodemokratickou politiku následně viděla ČSL jako jedinou možnou záchranu proti pravicovému i levicovému radikalismu a zdů­razňovala nutnost, aby katolíci už jen v zájmu svých svobod podporovali demokracii a odmítali jak nacismus, tak komunismus. Komunismus byl lidovci velmi často dáván na jednu úroveň s fašismem, respektive nacismem a lidovci mnohokrát naznačovali, že komunismus svými útoky vůči demokracii nahrává nacistům.

Kniha Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu  vyšla v nakladatelství Dokořán

Související knihy

Kocian, Jiří - Pažout, Jaroslav - Rákosník, Jakub

Dokořán, 2013