Mladý univerzitní student z Göteborgu přijíždí na ostrov Wight u břehů Anglie, aby tam strávil semestr studiem angličtiny. Na první pohled se ničím neliší od desítky výměnných studentů ze Švédska, kteří se v 60. letech 20. století jezdí do Anglie učit cizí jazyk. Brzy po příjezdu potkává staršího muže, profesora literatury a neúspěšného spisovatele. Poznává v něm stejné tajemství, jaké se sám pokouší skrývat, a mezi oběma muži propukne vášnivá milostná aféra, která má navzdory uvolněné atmosféře a proměnlivé době šedesátých let stále nedozírné následky pro jejich životy.

Něco se ten večer změní a já to vím a vím taky, že i ty sis to uvědomil. Pochopitelně, stalo se to moc rychle, může to vydržet, myslím si, ale potom si vybavuju všechny ty románové verze lidí a jejich příběhy, stávají se stejně rychle, možná dokonce rychleji, koneckonců nezáleží na tom, jestli jsme se my dva už někdy stali, možná jsme první, první na celém světě, v celé historii lidstva; náš příběh, možná se už nebude opakovat, žádné déjà vu, nikde nikdo neprožívá to, co já, v jiném čase, jiné době, na jiném místě, možná jsme to opravdu jen my dva. Já a ty. Jedna zima na ostrově, jen kousek od oceánu. Jen jeden úsek v čase. Jak dlouhý, přemýšlím, jak dlouhý úsek v tomhle podivném světě je vyhrazený pro nás?
Cestou na pláž se Davida zeptala, proč si myslí, že připlavali do Baltského moře. „Co vůbec dělali tak daleko na severu?“ zeptala se. To David nevěděl. „Nikdy jsem nic podobného nezažil,“ odpověděl. Žil na ostrově přes čtyřicet let a viděl toho opravdu hodně, ale dva mrtvé delfíny na břehu Baltského moře ještě ne, řekl doslova. „Možná se ztratili,“ navrhla ona. David souhlasil. „Možná.“ Zdálo se, že se na chvíli zamyslel. Zatáčeli zrovna kolem jednoho z oněch honosnějších domů s bazénem směrem k moři, před sebou měli už jen staré, polorozpadlé kamenné schůdky vedoucí skrz řídký lesík k pláži, když nakonec řekl: „Nebo sem možná doplavali schválně, třeba sem připlavali umřít.“

Veronika Opatřilová

Miluje pečení sušenek a vůni kardamomu, chodí denně do lesa a má jednu kočku, i když by jich rozhodně chtěla víc. Škola ji nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto pracuje jako překladatelka ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas na blog Sverige.cz o Švédsku, občas povídky a hodně romány. Myslí si, že nejlepším místem pro život je ostrov, jakýkoli, protože kamkoli se člověk podívá, všude uvidí moře.

Její románová prvotina Ostrov žije vyšla v lednu 2021 v nakladatelství Pointa. Momentálně čeká na vydání další autorčina kniha.

Související knihy

Opatřilová, Veronika

Pointa, 2021