U odpadkových košů doprava

Odpad_U odpadkovych kosu doprava
Na zastávce stál dědeček. Kdyby neměl igelitku s nákupem, mohl by být i kouzelný. Nebo spíš určitě byl kouzelný, ale ta taška Aničku mátla. Nějak si nedovedla představit kouzelného dědečka s igelitkou. Chvíli tam přešlapovala a nakonec ho přece jen zatahala za kabát.

„Dobrý den!“
Otočil se a uviděl malou holčičku, jak na něho zespodu kouká a ještě se ho pořád drží.
„Ahoj. Copak bys chtěla?“
„Ehmm… Když víte… já si nejsem jistá… jste kouzelný, nebo ne?“
„No, jak se to vezme…“
„Uměl byste mi poradit? Ale nebude to vůbec jednoduchý…“
„Možná. Něco jsem viděl, něco slyšel, něco zažil.“
„A víte, jak se dá změnit osud?“
„Ale ale, ty na to jdeš hopem! Proč bys chtěla měnit osud?“
„Táta říkal, že Karel měl špatnej osud, a proto musel umřít.“
„A kdo je Karel?“
„To byl můj pes, přejelo ho auto.“
„To je mi líto.“
„Já vím, to říkají všichni, ale nikdo s tím nic neudělá. Já myslím, že je to hrozně nefér, že zrovna Karel musel umřít.“
„A tatínek ti řekl, že umřel, protože měl takový osud?“
„Jo, a proto ho chci změnit. Mně se totiž vůbec nelíbí, že je Karel mrtvej. Jako už napořád – rozumíte?“
„Ale to není jenom tak…“
„Já vím, všichni se s tím osudem na něco vymlouvají!“
„To nejsou výmluvy. On o tom nikdo moc neví. Jenže já jsem vysloužilej saniťák, a tak jsem se s ledasčím setkal. Měla bys zajít za Pánem osudů.“
„A on to může změnit?“
„To nevím, ale tenhle člověk se stará o všechny osudy, takže by ti možná mohl pomoct.“
„A kde ho najdu?“
„Jo, holka, to se ptáš moc, já jsem o něm jenom slyšel.“
„Stejně je to konečně dobrá zpráva – moc vám děkuju, kouzelný dědečku.“
„Ale já…“ Už to nedořekl, protože se Anička radostně rozběhla pryč. Kam, to už přes keře neviděl.
Doběhla k nejbližší telefonní budce a zvedla sluchátko. Vytočila číslo a párkrát to zazvonilo. A pak:
„Dobrý den, informace o telefonních číslech. Jak vám můžu pomoci?“
„Dobrý den, tady Anička. Potřebuji najít Pána osudů.“
„Momentík.“
Čekala.
„Pána osudů, říkáte? Tak toho tu bohužel nemáme. Možná podniká pod jiným jménem, anebo má neveřejné číslo.“
„Tak vám děkuju,“ řekla Anička a zavěsila. Všechna radost z ní vyprchala. Co teď? Skoro už vykročila z budky, když si všimla nalepeného inzerátu:

VYUČENÁ ČARODĚJNICE
ZA MALÝ OBNOS VYJEVÍM COKOLI
ÚZKÁ UL. 2, DRUHÉ PATRO, PO–PÁ 9–16 HOD.

Proč ne, řekla si Anička a vyrazila do Úzké. Druhé patro bylo ve skutečnosti třetí a Úzká 2 byla Úzká 17, ale po troše doptávání to našla.
Otevřela mladá dáma, která vypadala jako Aniččina učitelka přírodopisu.
„Dobrý den, vy jste ta čarodějnice?“
„To jsem, pojď dál.“
Anička ji následovala do bytu. Čarodějnice měla na sobě chlupaté bačkory a dlouhý kabát. Vedla ji do kuchyně.
„Musím nachystat manželovi jídlo, za chvíli se vrátí z práce. Doufám, že ti to nevadí.“
„Kdepak,“ řekla a rozhlížela se po kuchyni. Všude byl hrozný nepořádek.
„Nesundávej si bundu. Oni nám netopí – a venku přitom už skoro mrzne.“
Aničce se moc nelíbila. Nějak jí nešlo do hlavy, jak může být čarodějnice tak mladá. Otevřela troubu a ovanul ji horký vzduch.
„Možná byste mohli topit troubou,“ poradila Anička.
„I na to možná dojde… A proč jsi vlastně přišla?“
„Hledám Pána osudů.“
Čarodějnice k ní sice stála zády a ohnutá, ale i tak bylo vidět. jak se na chvíli zarazila. Pak se pomalu jakoby bolestně narovnala.
„Určitě?“
„Myslím, že ano.“
„Myslíš, nebo víš?“
„Hm… Hm…“ přemýšlela Anička
„Určitě ano, on je jediný, kdo mi může pomoci.“
Teprve teď se otočila a najednou vypadala opravdu jako čarodějnice.
„Dobrá tedy. Pojedeš šestašedesátkou na konečnou, pak vystoupíš a ze zastávky půjdeš pořád dál. U tří odpadkových košů se dáš doprava. Je to čtvrtý vchod z kraje. Na zvonku je napsáno Josef Černý. Chceš si to napsat?“
„Kdepak, já si to budu pamatovat.“
„Tak a teď už běž, Aničko, za chvíli přijde manžel.“
„Jak víte…?“
„Jsem přece čarodějnice – i když mladá, dle tvého mínění.“
Ve dveřích se Anička ještě zarazila a začala šátrat v kapsičce na krku.“
„Ještě vám dlužím malý obnos…“
„Kdepak, za takovéhle služby se neplatí.“
„Opravdu?“
„Věř mi.“
„Tak,“ řekla si Anička a stála přede dveřmi.
A jde se.

Vystoupila z autobusu a šla. Pořád šla a hledala odpadkové koše. Tři odpadkové koše. Byly tam. Jako znamení. Uprostřed polí stály u silnice tři modré odpadkové koše. Úplně nové a prázdné, protože nebyl nikdo, kdo by do nich vyhazoval odpadky.
Zabočila po pěšině a zamířila k panelákům tyčícím se mezi pomrzlou kukuřicí. Bytovka, ke které ji cesta dovedla, byla hrozně dlouhá. U čtvrtých dveří zastavila a zkoumala zvonky. Josef Černý tam byl. Konečně pořádná informace. Zazvonila.
„Škrrrrr… haló?“
„Anička, dobrý den. Potřebovala bych s vámi mluvit.“
„Pojďte dál. Je to po schodech dolů,“ ozval se ženský hlas a současně zachrčel zámek. Anička přiskočila ke dveřím, zatlačila. Nic. Zámek přestal chrčet a dveře zůstaly zavřené. Zazvonila znovu.
„Škrrrr… haló?“
„To jsem zase já, Anička, já jsem tlačila…“
„Dobře, otevřu znovu, musíte zatáhnout.“
Zámek zachrčel, Anička dle rady zatáhla a dveře se otevřely. Vešla dovnitř a u schránek to vzala po schodech dolů. Dveře napravo byly otevřené. Zaklepala o dveřní rám a vešla dovnitř. Za stolem seděla paní, která jí připomínala tetičku Elišku.
„Dobrý den, přejete si?“
„Já bych chtěla mluvit s Pánem osudů.“
„Prosím?“
„Poslala mě sem čarodějnice, co nevypadala jako čarodějnice, a kouzelný dědeček, co nebyl kouzelný, mi říkal, že on mi pomůže.“
„Hmmm…“
„Ano?“
„Pán osudů zrovna nemá čas.“
„Dobře, já počkám,“ řekla Anička a rozhlížela se po nějaké židli. Žádná tam nebyla, a tak si sedla na koberec. Vypadala odhodlaně.
Teta Eliška vydržela 32 minut. Pak zmizela za dveře s červenou koženkou. Brána se otevřela.
„Můžete dál, Pán osudů vás očekává.“
Anička důstojně vstoupila do místnosti.
On seděl za oprýskanou školní lavicí úplně shrbený za hromadou papírů. Byl postarší, plešatý a s kruhy pod očima. Na okně měl fotku dvou dětí. Anička najednou stála před NÍM!
Přešlapovala na místě u lavice, nevědouc, jak začít. A on se pořád jenom hrabal v nějakých papírech, jenom jednou nebo dvakrát na ni rychle mrknul a hrabal se dál. Pak promluvil. Měl nakřáplý hlas.
„Dobrý den, copak potřebuješ?“
„Dobrý den, já jsem Anička, vy jste Pán osudů?“
„Ano, to jsem já. Nezlob se, musím udělat spoustu papírů, ale poslouchám tě, můžeš klidně mluvit.“
Anička se nadechla a spustila, zatímco on si mezitím srovnal papíry na úhlednou hromádku, dával na ně razítko ZPEČETĚNO, podepsal a položil na druhou hromádku.
„Víte, já bych chtěla změnit Karlův osud. Byl to můj nejlepší kamarád a teď je mrtvej…“
„Ale to není jenom tak!“
„Jak to, že ne?“ Po tom všem, co se jí podařilo, to skončí tak blízko cíle?
„Víš, Aničko, každý má svůj osud zapsaný v Osudném listě. To je úřední papír s razítkem a podpisem a ten je uložen v archivačním oddělení a přesně se dohlíží, aby všechno bylo tak, jak má. A ten list je jednou provždy. A nejde měnit.“
„Ani vy nemůžete?“
„Já jsem jenom úředník.“
„Ale vy mě musíte pomoci!“
„To opravdu nejde.“
„Ale, pane… Kdo jiný by mi mohl pomoci?“ Anička už začínala natahovat.
„Sakra!“ vykřikl Pán osudů.
„Tak to vidíš! Teď jsem to zkazil. Bože, kolik je hodin? To jsem tomu dal, vidíš? To razítko se nesmí dotýkat tohodle rámečku. Já se tady s tebou bavím a teď jsem to celý pokazil!“ Mezitím už zvedal telefon a vytáčel číslo.
„Dobrý den, Pán osudů. Spojte mě na archivační oddělení. Haló? Dobrý den, paní Kropáčková, mám na vás obrovskou prosbu… ano bohužel… já vím, je to moje chyba. Paní Kropáčková, prosím vás… víte, že to musíme spravit. Přece ten člověk… dovedete si představit, že by nám umřel jen tak? Sám od sebe? Ale ano, já vím… všude je málo lidí… Ale mě vůbec nezajímá, že je paní Koudelková na mateřské. Já prostě potřebuju poslat znovu ten pečetní list. Hned teď! … Ano, děkuji vám.“
Položil telefon opřel se o lavici a podíval se na Aničku.
„Jak se jmenoval tvůj kamarád a kdy umřel?“
„Karel, auto ho přejelo předevčírem.“
„Předevčírem – to bych tu měl ještě mít…“ Zvednul se od lavice a Anička zjistila, že je ještě mnohem menší, než vypadal. Byl tak malý, že na židli musel klimbat nohama. Ve skříni našel nějaký stoh papírů a začal jej prohledávat.
„A tady je to… Karel – pes, přejet autem dvanáctého ráno…“
„Ano, to je přesně on.“
Pán osudů vzal ten papír s sebou a zase si sedl za lavici. Pak chvíli mlčel a střídavě se díval na papír a na ni.
Potom vzal propisku, něco tam přeškrtnul, něco dopsal a nakonec to podepsal. Podíval se na Aničku.
„Tak už můžeš jít.“
„A to je jako všechno?“
„Jasně, teď běž domů a zase to bude v pořádku.“
„Opravdu? No to je nádhera. Vy jste…“
„Běž už, prosím tě, já mám ještě spoustu práce.“
Vyprovodil ji až ke schodišti na chodbu. Anička mu ještě poděkovala a rozběhla se domů.
Pán osudů se vrátil zpátky a podíval se na tetu Elišku. Ta se na něho dívala, jako by všechno věděla. Chvíli se na ni díval.
„Eliško, prosím vás, do deseti minut by si pro mě měli přijít. Prosím vás, zdržte je trochu. Musím zavolat domů a sbalit si nějaké věci.“
„Pane?“
„Ano?“ otočil se v půli cesty do kanceláře.
„Stálo vám to za to?“
Nejdřív se nadechnul, ale pak jenom mávnul rukou a šel ke dveřím.


Tom Odpad

Tom OdpadAutor pochází z malé kovozemědělské vísky, Hořice u Blanska. Již od útlého dětství byl plachý a ostýchavý až do té míry, že ho sousedé několik let považovali za němého. Ovšem malý Odpad je vyvedl z omylu ujištěním, že je jim po tom hovno. Poté, co se naučil číst, zažil první zklamání, když příběh o chromém mravenečkovi končí příliš dobře. Své zklamání přetavil do prvního literárního pokusu, kde toto vypravování narovnává a mravenec umírá pod koly nákladního vozu Liaz, protože neumí dostatečně rychle přeběhnout silnici. O svoji první práci záhy přichází, když mu ji na pastvě sežere koza. Od tohoto incidentu se nadále raději věnuje méně stravitelné poezii. Oproti vrstevníkům rychleji dospívá, hlavně co se týče ochlupení a sexuálních tužeb. Dalo by se říct, že pubertální období Odpadovi dramaticky formuje myšlenky pro celý další život, stejně jako osrstění, které se nadále hojně rozrůstá. Někteří kamarádi si ho za to dobírají, ale ve skutečnosti mu závidí mužný zjev. Tom to však považuje za malicherné a v přestávkách mezi masturbací lepí papírové modely z ABC. Střední průmyslovou školou prochází za přispění osvícené části učitelského sboru, která se staví proti snahám konzervativních kolegů rebela vystrnadit. Díky rodinné farmě má během studií, polních prací a dojení krav dostatek času formovat hluboké filozofické teze, které zhusta uplatňuje ve své tvorbě. Rozervaný mladý filozof je smýkán hormony od literatury přes hudbu a drama až k výtvarnému umění. Dráhu úspěšného hudebníka mu překazí hospitalizace na kožním oddělení, kde se pomocí zinkového oleje a sýrové vazelíny léčí ze svrabu. Povinná vojenská služba, kterou až na noční pomočování přečkal bez úhony, mu pomohla objevit kouzlo absurdních situací a také mu přinesla poznatek, že delší povídky se více hodí při nedostatku toaletního papíru. Technická profese, které se věnuje celý život, probleskuje do některých jeho děl až s konstruktérskou přesností a detailem. Stejně jako většinou strohý naturalismus. V současnosti autor vydal knihu povídek s názvem Umím s ním i mrskat. Jde o soubor dvaceti čtyř povídek, jejichž hrdina vás vtáhne a provede svými příběhy pitoreskních situací, které vznikají na první pohled na obyčejných pěšinkách běžného žití. Jejich pojítkem je úžasný nenucený a jakoby samozřejmý humor, který sem tam vybafne ze zatáčky, za níž by ho nikdo nečekal. Více o knize a autorovi naleznete na stránce www.tomodpad.cz.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeUmím s ním mrskat a jiné povídky

Odpad, Tom

Ears a Wind Records, 2021

Napsat komentář