Čtení ke kávě: Směšné pohyby (Martin Patřičný)

Směšné pohyby

7.1.2022 Martin Patřičný Bez komentáře

Po svatební noci říká lord: „Doufám, lady, že jste otěhotněla, nerad bych tyhle směšné pohyby opakoval.“

Veselá anekdota, viďte? Někdo jiný zase říkal: „Rozkoš pomíjivá, poloha směšná, náklady vysoké.“
Tak mě napadlo, že vlastně jádrem všech těch vážných, důstojných, tlustých a úctyhodných Dějin literatury jsou vlastně hlavně (nebo snad jenom) ty směšné pohyby.
A proč? Čím to asi bude, čimčarára čím čím čím?
No, o tom si cvrlikají vrabci na střeše – protože jsou nejlepší ze všeho.
A když jsme u knih, je lepší se zeptat raději opačně – je nějaká oblast nebo snad žánr, kde o ty směšné pohyby nejde? (viz poznámka pod čarou)
Pohlaví je, co se týče důležitosti, už podle stavby slova v češtině na druhém místě, hned po hlavě. Ale u člověka není žádné zaprvé, zadruhé… I to dělení na tělo a duši je hloupé.
Člověk přece je. Je celek. Celek všech svých součástí. Hlavy i pohlaví. Smyslů i chtění, toho, co ví a co chce. I toho, co všechno zná, i toho, co přečetl.
Někdo mi napsal, že prý my lidi máme víc pohlaví než dvě. No, možná ano, ale potom se nejedná o pohlaví, ale o nějaký závit navíc v hlavě. Leda byste uměli třeba zvednout ruku a vyčurat se z podpaží. Koneckonců královně Gargamelle se narodil obr Gargantua z ucha. Uchem, protože se předtím přejedla drštěk a ta pravá cesta se jí ucpala. Smějete se? To je dobře! (Francois Rabelais má radost.)
Daleko zajímavější je stálá diskuse o tom, proč vlastně ta dvě pohlaví máme, proč se nemnožíme odkopky nebo jako hlemýždi…
Ale možná literaturu dělali ti, kteří ony směšné pohyby neměli a psali o těch, kdo jim byli podobní. Záleží na tom? Ne.
A tak do dalších let poslušně hlásím, že vám, lidem dobré vůle, přeju co nejvíc šťastných pohybů, ať už opravdových, vysněných, filmových nebo „jen“ těch literárních. A jestli jste si všimli, že místo směšné říkám najednou šťastné, tak to je schválně.

Poznámka pod čarou:

Moudří mužové včerejška i dneška (a co dámy?) se shodují, že prazákladem evropské literatury je Ilias a Odyssea a Starý a Nový zákon – Bible.
Co se Bible týče, přinesl ohledně příjemného pohybování možná nejlepší historky už kdysi Roark Bradford, tak se mu nebudu plést do zelí. (černošský Pánbůh a páni Izraeliti)
O své cestě ke starým Řekům vyprávím podrobněji jinde, pro tuhle příležitost jen poznamenávám, že k chaosu kolem různých vyprávění ještě přispívá, že pod různými jmény vystupuje jedna a tatáž osoba. Skoro. Takže Zeus (v dalších pádech pozor! – bez Dia, k Diovi…), vládce bohů na Olympu je u Římanů Jupiter, Artemis je Diana a Afrodíta je Venuše. Ostatně Venušin pahorek nad „středem světa“, znovu a znovu dobývaný, se nám sem tematicky velmi dobře hodí, nespa?
Afrodíta svůj kouzelný pás vlastně vůbec nepotřebovala, protože byla ze všech nejkrásnější.
Byla tak krásná, že když ji s Aréem lapil Hefaistos do sítě nahatou a pozval k té podívané bohy, všichni přišli a každý z nich by si byl s Aréem rád vyměnil místo, síť nesíť. Já taky. Homér o tom vypráví v Odyssee. Ne, bohyně se nešly podívat, zůstaly doma.
Co dál – Shakespeare – o čem je, co píše? Od Ofélie k Desdemoně, Julie z jeho nejslavnější hry. Pak taky Zkrocení zlé ženy / Jak zkrotit saň (dřívější název)… I Kupec benátský je o tom, i když to tak na první pohled nevypadá. Eva Vrchlická jeho hry převyprávěla – nejen pro děti a mládež – v knize Z oříšku královny Mab.
O té „pravé“, romantické lásce 19. století píše u nás třeba Miroslav Plzák (s M. Kolomackou, Láska a posedlost). Spoustě lidí se jeho psaní moc nelíbilo, mně hodně moc se to líbilo. Ano, romantickou lásku si v 19. století vymysleli někteří autoři a od jejich časů je na scéně a lidi v ni věří. A máme díky ní o čem číst a nad čím vrtět hlavou…

Martin Patřičný

Autor je výtvarník-dřevař, vypravěč. Řemeslu se vyučil soukromě u svého strýce řezbáře a soustružníka dřeva. Za totality pracoval v dělnických profesích, např. jako dřevorubec, skladník, řidič. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Byl spoluautorem scénáře a průvodcem 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu – Nadace Dřevo pro život, režie Bedřich Ludvík, ČT 2/ 2008, 2009. V roce 2000 s Václavem Větvičkou a Hanou Hegerovou vyhlásili Den stromů, původně Den stromů a dřeva, 20. 10. 2000 poprvé. Národní muzeum je podpořilo výstavou Den stromů (M. Patřičný, J. Michálek). Patřičný má za sebou přes sto výstav v tuzemsku, např. 1993 – Rudolfinum, Praha, 1995 – Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 – Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 – Akademie věd… Pravidelně vystavuje na Světě knihy. Pro For Arch připravil dvě rozsáhlé výstavy o dřevě. V zahraničí vystavoval mj. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006/7 – Salon Nezávislých, Paříž, (Německo, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Itálie) a mimo Evropu roku 2008 v Torontu – North York Centre Library. Martin Patřičný vydal tyto knihy: Pracujeme se dřevem (v roce 2017 vyšlo 5. vydání), Dřevo krásných stromů (tři vydání), Monografie (2009), Kus dřeva ze stromu poznání (s Bedřichem Ludvíkem), Všecky krásy dřeva (2014), Jako v nebi, Patřičná Čítanka (2014), Velká kniha o dřevě (2016). Od roku 1998 uspořádal řadu „Dřevěných večerů“ – diskusních i hraných s poesií a živou hudbou v Národním muzeu v Praze, Městské knihovně Praha a dalších městech ČR. Autorovi nedávno vyšla nová kniha Akord a jiskry.