Knihu Nejrychlejší kůň na světě vydalo nakladatelství Tofana.

Přečtěte si první část povídky.

__________________

Naštěstí se Jindřich, kluk jeden zlatá, někde domákl, že po Františkovi jdou, a je natolik statečný, že ho varoval. Dokonce nelenil a zařídil mu cestu za hranice.
Teď tedy nezbývá, než se spolehnout na jeho plán. Ano, takhle, jak to Jindřich vysvětluje, to snad klapne. Jenže doba je zlá, kam se podíváš, za každým rohem horlivý udavač, věřit se nedá nikomu. František se ze všech sil snažil, jistý si ale nebyl ani trochu.
Nejvíc ze všeho se bál sám sebe. Tedy své nervozity.
„Neboj, tohle bude v pořádku. Když to tedy nepokazíš. Peníze: nezapomeň, že Baloun chce čtyři tisíce. Raději vezmi pět, kdyby něco. Máš je?“
„Jo,“ zasípal František, kterému vyschlo tak, že cítil, jak mu v hltanu drhne saharský písek.
Další lok čaje.
„Ty, Jindro, a neměl bys vypadnout taky? Jen na čas, než se to tady uklidní. Dyť ani ty si nemůžeš bejt jistej, no ne?“
Jindřich zavrtěl hlavou. „Kdepak. Kdyby mi zabušili na dveře, jako že to podle mého nehrozí, všechno jim hravě vysvětlím, ať už na mě vytáhnou cokoli. Navíc jsem učitel, a učitele oni potřebují, aby jim z dětí vychovávali komunisty. A nezapomeň, že já jsem u nich,“ ukázal na almaru, kde ležel červený průkaz, a usmál se. „My komunisté jsme přece jedna zatracená banda, sám to říkáš. My držíme spolu.“
Tak teda jo. František do toho přestal šťourat. Jindřich to asi opravdu má důkladně promyšlené.
Jindřich Ječmínek učil v nýřanské pětitřídce, a jak říkal, byl u nich, tedy v komunistické straně. Už od předválky. Za okupace pro stranu páchal rozličnou podzemní činnost a nejednou mu šlo o krk. V poslední době si ale přestával být jistý, že všechno, co strana provádí, je v zájmu pracujícího lidu. Zejména se ho začínaly zmocňovat pochybnosti, jestli likvidace soukromých firem je to, co lidu přinese slibovaný blahobyt. Zazobaní továrníci to je něco jiného, ale drobní živnostníci? A jeho přítel František Veselka je jedním z nich. Jindřich cítil povinnost ho varovat a snad mu i trochu pomoct.
František toho moc nenaspal.
První polovinu noci poctivě trénoval a také si na zítřek všechno připravil.
Ze staré krabice od margarínu vytáhl fotku 2. roty 17. pěšího pluku v Prešově a naučil se na ní ukázat Jardu Balouna, s kterým podle Jindřicha sloužil v Uherském Brodě u 56. jezdeckého pluku. Vybral si kluka s takovým univerzálním ksichtem, který mohl patřit komukoli, třeba Balounovi. Bezděky mu v hlavě vytanulo jméno Hubert Studený, svobodník.
Do postele se dostal až kolem třetí, úplně vyčerpaný, usnout ale nemohl. Neustále se převaloval a těsně před svítáním uznal, že to nemá cenu. Vstal a šel si to celé znovu přeříkat před zrcadlo.

Ráno, jako každý den, aby to náhodnému kolemjdoucímu nebylo podezřelé, odešel do dílny a rozdělil práci. Té bylo víc než dost pro tři. Bicykl si ale dnes má vyzvednout jen řezník Kolouch (nejspíš pošle dceru, až přijde ze školy), a paní Soukalová má mít hotový šicí stroj (stěžovala si že se zasekává, tak potřebuje jen trošku porychtovat a vyčistit). To Josef s Luďkem hravě zvládnou bez něj.
Celé dopoledne pak s ženou v zahradě za domem sbírali spadané ořechy. Co chvíli na sebe pohlédli tak, jako by se seznámili teprve předevčírem nebo jako by se už nikdy neměli setkat. To druhé se zdálo pravděpodobnější, než si chtěli přiznat.
Po obědě – František by později nedokázal říct, co jedli, bylo mu to šumafuk – se s Anežkou dlouho loučili. Neobešlo se to bez slz, a nebýt Anežčiny statečnosti a rozhodnosti, byl by to vzdal. Ona ale trvala na tom, že František do kriminálu nesmí.
Před půl třetí si dali poslední pusu a František vykročil k nádraží. Na sobě měl lehký kabát a pod ním slavnostní oblek, v ruce kufřík s pyžamem a dvěma lahvemi pět let uleželé ořechovky. Jednu měl jako svatební dar a druhou že dá do placu, aby si večer s Balounovými nepovídali nasucho. V náprsní kapse měl občanku, pohlednici s pozváním, fotografii z vojny, a sumu, kterou mu poradil Jindřich. Nic víc nepotřeboval, na svatbu se nejezdí s plnou polní.

Soudruh učitel má vždycky pravdu, a ani v téhle věci se Jindřich Ječmínek nemýlil: na nádraží postávala skupinka esenbáků.
Jakmile zazněla píšťala a vlak se dal do pohybu, ke každému ze tří cestujících, kteří z vlaku vystoupili, vykročila dvojice příslušníků. František měl necelých pět vteřin na to, aby se zhluboka nadechl a zopakoval si, kam vlastně jede a proč.
„Občanskou legitimaci, soudruhu,“ požádal ho ten menší.
František zalovil v náprsní kapse.
„Né, že bych chtěl bejt zvědavej,“ řekl, než se do občanky podíval, „ale kam máte namíříno?“
Františkovi se povedlo celou pohádku stručně převyprávět a v duchu děkoval Jindřichovi, že ho nabádal, aby si to důkladně natrénoval.
„V pořádku,“ vrátil mu esenbák občanku, „Váš přítel bude nejspíš tutamten soudruh, že jo?“ ukázal k rohu nádražní budovy, zpoza kterého se právě vynořil muž v černém obleku s kloboukem na hlavě.
Na tohle František připravený nebyl. Copak může vědět, jak Baloun, totiž Jarda, vypadá? Řekne, že je to on, a ejhle – mají ho.
Naštěstí to on byl.
František natáhl ruku k pozdravu, Baloun ale projevil větší dávku duchapřítomnosti, zřejmě to nedělal poprvé. Zahlaholil, aby ho uniformy dobře slyšely: „Franto, ty stará vojno, konečně! Že jsme se ale neviděli celou věčnost!“ A objal ho.
Františka udeřil do nosu silný odér potu, který ani vyžehlený oblek nedokázal odfiltrovat. Tenhle člověk dceru určitě nevdává. Jestli se totiž někdy myl, tak naposled v sobotu před mší.
Těch pět kilometrů do Mrákova, co František strávil s Balounem na kozlíku povozu, spolu nepromluvili ani slovo.
U Balounů se k žádné svatbě neschylovalo. To mohla být pořádná díra v plánu. Jak to, že o tom Jindřich nevěděl, vyděsil se František. Vždyť co kdyby si to ti policajti chtěli prověřit? Jenže je to pohříchu nenapadlo. Chvála Bohu.
Když dojeli do Mrákova, prachy máte? bylo od přivítání na nádraží to první, co František od Balouna slyšel. Neznělo to jako otázka, ale jako výzva.
Vyndal z kapsy složené bankovky a než stihl oddělit čtyři Kolláry, Baloun si vzal i oba Jiříky z Poděbrad.
„Hmm,“ zabručel spokojeně.
František odevzdal kořalku a Baloun ukázal na stůl, kam jeho žena mezitím položila talířek s dvěma krajíci chleba se sádlem. Stručně vysvětlil, že se dnes jde brzo na kutě, poněvadž se časně ráno, ještě před svítáním, vyráží. Baloun si jede k hajnému pro fůru bukového dříví, je totiž nejvyšší čas doplnit zásoby na zimu.
František byl nakonec rád, že se žádný družný večer s tímhle divným patronem konat nebude. Lok ořechovky by si ale byl dal.
Na gauč ve vedlejší světnici se nicméně odebral nasucho.

Hodinky si natahoval každý večer před spaním, tentokrát na to ale v rozrušení zapomněl. Zastavily se osmnáct minut po druhé hodině. To František zjistil, když ho Baloun vzbudil, a on se chtěl podívat, kolik je. Byla ještě tma, to byl ale dost neurčitý čas. Hodinky si už nařídit nestačil.
František to odhadoval tak na hodinu poté, co vyrazili, když Baloun zastavil koně. Na východě začínalo zvolna svítat, šero bylo ale pořád ještě tak hutné, že postavu, která se za okamžik měla od povozu vydat k lesu, nemohl z větší vzdálenosti nikdo vidět.
„Dvě stě kroků po tutej cestě a padesát kroků doleva,“ zašeptal Baloun. „Je tam seník. Počkáte v něm do tmy, radši eště o kousek dýl, a pak se vydáte stejným směrem. Narazíte na hraniční kámen a za ním už jste v Bavorech. Jděte ale lesem, ať vás ani nenapadne jít po cestě.“
František chtěl Balounovi podat ruku a poděkovat, ten ale jen zabručel hodně štěstí a zatáhl za otěže. Pár okamžiků nato se za ním černý les zavřel.
Najít potmě v lese seník, navíc podle takových pokynů, je téměř nemožné. Před Františkem se ale dřevěná chatrč jako zázrakem zjevila, a on do ní tiše vklouzl.
No nazdar, uvědomil si, když se zabydlel, což obnášelo jen odložení kufříku. Vždyť jsem bez snídaně a nemám s sebou ani kapku vody. No nic, nějak se to přežije.
Čekání bylo úmorné. Mnohem delší, než si František představoval.
Někdy kolem jedenácté, taky to ale mohlo být v deset ráno nebo ve dvě odpoledne (pojem o čase je mezi čtyřmi stěnami velmi relativní) zaslechl kromě zpěvu ptáků a občasného bzukotu sršně ještě něco.
Praskající větvičky.
Kroky a tlumený hovor. Slova ale nerozeznával.
To nemůže být nikdo jiný než hlídka pohraniční stráže Sboru národní bezpečnosti. Tedy ti, před kterými se skrývá. A oni se nezadržitelně blíží k jeho úkrytu.
František téměř nedýchal a škvírou mezi fošnami se snažil něco zahlédnout. Nezahlédl nic.
Jestli s sebou mají psa, tak je konec.
Dvojice příslušníků s sebou ale psa neměla. Na chvilku se zastavili a pak kolem seníku prošli, aniž by nahlédli dovnitř. Chodili tudy několikrát denně a pokaždé kontrolovat seník si mohli odpustit.
Jejich kroky odezněly.
František začal znovu dýchat a uvědomil si dvě věci: jednak je zpocený na všech místech, která ho napadla, a jednak má ukrutnou žízeň.
Setmělo se asi tak o půl věčnosti později, než doufal. Počkal zhruba ještě hodinu a pak vyrazil. Měsíc, kterého byla víc než polovina, naštěstí svítil. František se zorientoval a odhadl, jakým směrem vede cesta, na kterou nesmí vkročit. Nějakých pět set metrů nato spatřil pěšinu. Doprava nebo doleva? Neměl tušení, co je správně, tak třeba doprava.
Najednou se před ním objevil kámen.
Hraniční mezník, co má na jedné straně vytesané ČS a na opačné D.
Oddychl si. Ještě krok, a je tam, kde chce být (kde by ale nejradši byl s Anežkou).
Ve svobodném světě.
Jakkoli se snažil našlapovat opatrně, stejně občas stoupl na větvičku, jejíž prasknutí mohl v nočním tichu zaslechnout každý v okruhu dvou set metrů. Po nějaké době narazil na širokou cestu a vykročil… pro změnu třeba doleva.
Najednou ho oslnilo světlo. Chvilku neviděl nic a když se trochu rozkoukal, spatřil, jak se k němu blíží tři siluety. Na pár metrů pak rozeznal uniformy. Zatrnulo mu a ztuhl.
Klid, říkal si, jsi na správné straně hranice, tohle jsou Němci.
Nebyli.

__________________

Jak to bylo dál? To se dozvíte v knize Nejrychlejší kůň na světě.

__________________

O autorovi

Mirek Vostrý je ženatý, má tři děti a pracuje jako bankovní úředník. Rád cestuje po Česku, Slovensku ale i jinde pěšky, na kole nebo na kanoi. Jeho srdeční záležitostí je Podkarpatská Rus. Kromě nových míst ochotně objevuje i zajímavá piva a baví ho fotografování. Ke svým zálibám připojil také psaní povídek; na labelu TOFANA začal vydáním sbírek Noční výpravčí a Kočičák (obě 2018).

Zdroj informací: Tofana

Kdo jsme a proč jsme vlastně začali psát příběh našeho nakladatelství? Proč jsme se rozhodli vystavět domov PŘÍBĚHům?
Jmenujeme se Jirka Raichl a Mirek Vostrý, jsme autoři-prozaici. Už od mládí škádlíme múzy a před pár lety jsme začali jeden druhého inspirovat k publikování svých textů. Slovo dalo slovo a vzniklo z toho malé, malinkaté nakladatelství (spíš hobby než podnikatelský záměr).
O své PŘÍBĚHy se rádi rozdělíme s každým, kdou si je zatouží přečíst a prožít. A stejně tak rádi pomůžeme na svět i PŘÍBĚHům jiných autorů, pokud nám do nich dají nahlédnout. Činnost jsme zahájili na jaře roku 2018, kdy vyšly první tři tituly (Mirkovy povídkové sbírky Noční výpravčí a Kočičák a Jirkův román Poblíž nebe). Na podzim 2018 budou následovat další dva kousky (Mirek: Kostelníkova závěť, Jirka: Zítra už bylo).
Více o nás najdete na nakladatelském webu www.pribehy.eu, kde je možno naše příběhy rovněž zakoupit.

Související knihy

Vostrý, Mirek

Tofana, 2021