Čtení ke kávě: Lázně (Hana Militká)

Lázně

12.10.2021 Hana Militká Bez komentáře

Všechno je relativní. Záleží na našem úhlu pohledu. Někdo se provzteká až do hrobu. Mám ráda dobrou náladu. Proto každý den ráno, při přemýšlení, co mě ten den čeká, vyberu jednu věc, která mi dělá radost. I když prší, vím, že déšť prospěje stromům a keřům. Napijí se a omyjí, jsou pak svěží. S dobrou náladou se žije snáz.

Před týdnem mě bráška odvezl do Janských Lázní. Vlastně jsou to už dva týdny.
„Určitě mě dají zase do formy,“ líčím kamarádce do telefonu. „Mám umělé čočky, kyčelní klouby, člověk na sebe musí dbát. Rekonstruují mi tady fyzičku a zase budu čupr.“
Čas letí jako voda a já sotva lezu. Nechce se mi vstát z postele a jít na oběd. Bez docházky do jídelny nedostanu ani skývu chleba. Musím se přemoct a vyrazit.
Renovace mých fyzických sil se nekoná. Vypadá to, že mě procedury a lázeňská péče naprosto zničily.
„Vy jste nějaká unavená,“ říká pacient, kolem něhož procházím. Koluje pověst, že všechny ty prázdné láhve od různých tvrdých alkoholů jsou jeho dílem.
„Máte pravdu, naprosto mě zničili,“ směju se na něj a šourám se po obědě na pokoj. Plácnu sebou na postel a vydržím chvíli bez pohybu.
Vyděšeným pohledem do zrcadla zjišťuju, že se můj nepatrný zadek ztrácí před očima.
„Kde je mé svalnaté pozadí, které očekávám při každodenní chůzi asi tří kilometrů a všem tom pohybu při terapiích?“ ptám se zklamaně.
Napadá mě jediné vysvětlení: „Chůze a veškerý pohyb nakonec nebudou tak zdravé a prospěšné, jak se všude tvrdí. Je fakt, že jsem nikdy neoplývala mocným pozadím, ale tohle je trošičku moc málo,“ zklamaně uzavírám úvahy nad svou fyzickou stránku.
Po plavání v krásném novém bazénu plném trysek a s teploučkou vířivkou se sprchuju a nahá si fénuju vlasy. Vedle mne se postaví a dělá totéž mladá usmívající se žena. Zavadím nechtěně pohledem o její přirození a hned ucuknu očima. Vidím totiž něco nezvyklého. Došlo mi až za půl dne, co jsem vlastně zahlédla. „Jedná se o ženskou obřízku! To je vrchol sexuálního sadismu, co některé národy provádějí na malých dětech! Nechápu, jak tohle mohl někdo vymyslet!“
Trvá mi zbytek dne, než odhalenou skutečnost strávím.
Je neděle. Musím jen třikrát vyrazit do jídelny.
Volá mi kamarádka Helča. Má poblíž chalupu a zve mě na odpoledne k nim na kafíčko.
Váhám, líčím jí, jaká silná únava se zmocnila mého zmučeného tělíčka.
„To je v pořádku, po týdnu v lázních se taky sotva hýbám. Vždycky mě první týden naprosto vyčerpá. A toho zadku se neboj. Svaly ti tam opravdu naskáčou, vydrž pár dní.“
„No, pár dní snad ještě vydržím. Nechystám se opustit tento svět. Ale je mi smutno. Ani můj kamarád nepřijede. Prý je ctnostným otcem rodiny a navíc musí pracovat. Jo, nemám na růžích ustláno. Člověk se pořád pere o své místo na slunci, o svaly na zadku, o překonání únavy a tak. Jinak bychom snad ani nevěděli, že žijeme,“ usměju se kysele.
„Za pár dní se všechno otočí a budeš se cítit silnější,“ chlácholí mě Helča.
„Procedury jsou moc fajn, personál se chová velmi příjemně. Při tom návalu pacientů je obdivuju,“ skládám jim poklonu.
Helča mi vlila optimismus do žil. Je úžasná. Při všech zdravotních problémech má vždycky dobrou náladu. A nedávno jsem jen zírala, když mi řekla, že vychovala pět dcer. Nyní hlídá vnoučka, vaří, je úžasná.
Při večeři se ptám mladší pacientky, jak se jim povedl výlet.
„Byl krásný,“ líčí nadšeně. „Navštívili jsme Černou horu. Při chůzi na rozhlednu jsme se s jedním pánem zašprajcovali.“
„A jak to dopadlo?“ ptá se druhá lázeňská návštěvnice.
„Úžasně. Při mých rozměrech to byla složitá situace. Pán mi sundával batoh, děti mě tlačily zespod. Byla to veliká legrace,“ líčí nadšeně.
Všichni se smějeme. Celou situaci vidíme naprosto živě.
Odcházím od večeře s dobrou náladou.
„Je tady fajn, jen musím vydržet a nehekat. Určitě aspoň o deset let omládnu. Možná mě můj kamarád nepozná. Ptal se mě, jestli jsem uzavřela lázeňské manželství s nějakým dědkem. Ne, zásadně neuznávám takovou družbu. Výběr je omezený. Přesto se některé ženy předhánějí, která klofne lepšího. Jenže není z čeho vybírat! V lázních ze mne vždycky byla naprosto věrná manželka. Jak ráda bych ještě byla manželkou!
Ale neodpustila jsem si poctít kamaráda žertem.
„Měla jsem v noci společnost,“ hlásím mu do telefonu hrdě.
„Copak, nějaký dědek tě navštívil?“
„Ne, večer přilítla beruška neboli slunéčko sedmitečné. Strávila se mnou noc a ráno jsem ji vypustila. Odletěla do nebíčka.“
„Ale kdybys tam někoho měla, neříkej mi to,“ říká kamarád bez nadšení.
„Nic takového se nestane. Vyžaduju kvalitu. Ta se nemůže jen tak z ničeho nic objevit,“ uklidňuju ho.
„To znamená, že budu na sebe hrdý,“ říká spokojeně.
„To tedy buď, kamaráde, máš na co.“
Loučíme se a těšíme na další telefonát.
Čas letí jako o závod. Načala jsem druhý týden pobytu. Za chvíli pojedu domů a budu jen vzpomínat. Doma mě čeká kamarádka. Chodíme spolu na procházky a občas zavítáme do hospůdky na oběd. Je moc fajn. Ráda se těším z její přítomnosti.
Když se zamyslím nad svým životem, měla jsem skvělé manželství a dobrodružný život v umění. Poznali jsme pár výborných přátel.
A ještě pořád se mám na co těšit. Život je opravdu krásný.

Hana Militká

Absolventka JAMU, pochází z Hradce Králové. V Brně studovala obor herectví v ročníku spolu s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími. Stala se členkou divadla Husa na provázku.
V roce 1981 odešla se svým manželem do Prahy.
Spolupracovala s režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc a na seriálu Wolfgang, s Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Janem Svěrákem na filmu Kolja a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo, s Jaroslavem Soukupem točila seriál Policie Modrava.
Hostovala 31 let v Národním divadle.
Herečka je velice plodnou spisovatelkou:
Povídky z povětří vyšly v roce 2013. Následovaly detektivky: Záhadný šepot (2015), Pronikavý smích (2016) a Vražedný lov (2017).
Povídky z povětří byly vydány roku 2016 jako autorčina první elektronická kniha, poté vyšly romány Vilma, Sára a na podzim Jiří. Před Vánoci vyšel Kapitán Bartoš zasahuje 1: Složitý případ. Začátkem roku 2017 se objevila kniha 13 povídek Pro Klub Knihomolů. Jedná se o povídky napsané pro magazín Klub knihomolů.
V červenci 2017 vychází nová detektivní série nazvaná Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš.
Román I Blázni chtějí žít I se objevuje v nabídce zjara roku 2018. Jedná se o napínavý román z hereckého a zpravodajského prostředí.
V říjnu 2018 se překvapivě objevuje Dívka s mašlí, čtení pro malé slečny. Do konce roku 2018 se ještě objevila v elektronickém vydání detektivka – Případy kpt. Váchala: Travička zelená. Poslední knihou toho roku byl napínavý román nazvaný Ze Sýrie do Číny, inspirovaný služebními cestami autorčiných bratrů Jana a Jiřího Militkých.
Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš a Velké případy kpt. Černé 2: Nemilosrdná vášeň. – původně elektronické knihy vycházejí v tištěné podobě.
Začátkem března 2019 vychází kniha Kytička veršů a za měsíc se objevuje první díl z nové krimi série MONIQUE s.r.o. 1: Záhadné úmrtí. Tváří obálky je Ing. Jana Jemalová. Portrét vytvořil umělecký fotograf Bohuslav Hybrant, který napsal i předmluvu. Vychází jak elektronicky, tak i tištěná. K otcovým narozeninám začátkem května vysílá do světa autorka svou knihu kreseb nazvanou Vášeň a nevinnost, své kresby doplnila příběhem.