O psaní

Konvicka_O psani
Spousta čtenářů mi klade stále stejnou otázku – jak to vlastně dělám, že si jen tak sednu, vymyslím příběh a napíšu knihu. Přál bych si, aby to bylo tak jednoduché, jenže přesně takhle to nefunguje.

Ostatním autorům do hlavy nevidím, takže budu mluvit za sebe, když říkám, že zdroj své inspirace neznám, jen vím, že se vždy nějaký objeví.
K tvorbě vlastních příběhů mě to táhlo odmalička. Pamatuji si, že jsem jako osmiletý prcek před usnutím v duchu rozmlouval s fiktivní postavou, která mě nějaký čas provázela, ale na papír se nikdy nedostala.
Když jsem ve dvanácti letech začal psát svůj první vědecko-fantastický román, neměl jsem tušení, kam to celé povede. Román už mi téměř dvacet let leží v šuplíku, papír mezitím zežloutnul a šňůrky, které celou vazbu držely pohromadě, čas opět rozvázal. Nápad se hned po dvou kapitolách rozplynul a já svým dětstvím prošel bez dokončeného rukopisu. Na to, že se stanu autorem skutečných knih „z masa a kostí“, tedy z barev a papíru, jsem se ani neodvážil pomyslet. Být spisovatelem znamenalo být Julesem Vernem, Alfredem Assolantem a Jackem Londonem. Zkrátka něco nedosažitelného.
To ovšem neznamená, že by můj šuplík zel prázdnotou. Tento svět, na kterém jsem se před třiceti lety ocitl, aniž bych si pamatoval zakoupení vstupenky, pro mě byl od začátku velkou záhadou. Postupem času se ve mně zrodily otázky, proč se k sobě lidé chovají, jak se chovají. Proč dělají, co dělají, a proč žijí, jak žijí, když existuje spousta jiných cest. Jako snad každý přemýšlivý puberťák jsem si připadal jiný a byl jsem na svou jinakost pyšný. Snažil jsem se ji v sobě co nejdéle udržet. Ve skutečnosti jsem ale po celou tu dobu jen stavěl jakousi vnější zeď, která sice sloužila jako bariéra proti společenským konvencím, zároveň však odváděla pozornost od mé pravé jinakosti, od mého skutečného já. A tak zatímco jsem přes tu zeď pořád vyčuhoval a koukal, aby mě ty konvence náhodou nepřepadly, ztratil jsem pojem o sobě samém a nechal jsem se jimi polapit.
Z mé zkušenosti existují dva způsoby, jak se naplno odvrátit od vnějšího světa a nechat svou pozornost propadnout dovnitř – jedním je meditace, druhým psaní.
Meditace mi pomohla odhalit vlastní myšlenkové procesy, o jejichž existenci jsem dlouhou dobu ani nevěděl. Naučila mě tyto procesy prozkoumat a pak je prostě odhodit zpátky do proudu jako nezajímavý klacík.
Při tvorbě povídkové sbírky Kdysi dávno v budoucnu pro mě byla meditace hlavním zdrojem inspirace. Dokázal jsem z hlubin své mysli vylovit úvahy o životě i smrti a vyvolat tak ve čtenáři dojem moudrého starce, kterým pochopitelně nejsem. Jakmile z kontemplativního rozpoložení vystoupím, jsem jen obyčejným bláznem, který k životu místo peněz potřebuje papír a inkoust.
Psaní je pro mě kladivem k bourání zdí a obranou před ideologiemi. Psaní je letenkou z tohoto světa, možností někam si odejít a vrátit se s pravdou v ruce. S pravdou, kterou člověk najde v sobě, nebojí se ji pojmenovat a tím ji zabít, protože pravda žádné jméno nepotřebuje. Pravda se v přívlastcích utopí.
To jen my, ze strachu a zoufalství, že ji neznáme, se s ní pořád musíme chlubit a zabalit ji do příběhu se šťastným koncem, abychom měli pocit, že nám to celé vlastně dává smysl.
Právě psaní je ale velikým pomocníkem v odhalení vlastního bláznovství. Spisovatelé prostřednictvím svých děl mnohdy hovoří o věcech, na které běžný člověk buďto nikdy nepomyslí, nebo své myšlenky před ostatními z opatrnosti tají. Tvůrčí psaní mi v tomto ohledu posloužilo jako archeologův štěteček k odkrytí příběhů, které se nikdy nikde nestaly. Dává mi možnost ztratit se v čase a probádat nekonečné množství paralelních životů, v nichž už to mnohdy nejsem já, ale přece trochu ano.

Konvicka_O psani2


Jaroslav Konvička

Jaroslav KonvickaAutor vystudoval anglickou filologii a pracuje jako učitel a lektor angličtiny. V deseti letech přečetl svou první knihu Dvacet tisíc mil pod mořem a od té doby literatuře naprosto propadl. Tvorba vlastních příběhů pro něj tedy byla dalším logickým krokem. Na svou dětskou zvídavost a touhu po poznání nezapomněl. Jeho příběhy jsou provázeny hloubáním nad lidskou existencí, tu a tam i špetkou magického realismu. Jeho prvotinou je sbírka kontemplativních povídek s názvem Kdysi dávno v budoucnu (2. vydání, MaHa, 2020). Dlouhodobě pracuje na románu s motivem reinkarnace, přičemž se věnuje také tvorbě kratších děl. V novele Mamince se budeš líbit (MaHa, 2020) čtenáře překvapil příběhem o mladé učitelce toužící po štěstí. Zkušenosti ze své pedagogické praxe však nejobsáhleji zužitkoval v knize Učytelskej (Talent Pro Art, září 2021), satirickém románu z prostředí základní školy, který do značné míry reflektuje stav dnešního školství, ale také společnosti jako takové.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeMyšlenkami tvoříme svět

Konvička, Jaroslav

Nová Forma s.r.o., 2013

zobrazit info o knizeKdysi dávno v budoucnu

Konvička, Jaroslav

Nová Forma s.r.o., 2014

zobrazit info o knizeMamince se budeš líbit

Konvička, Jaroslav

MaHa, 2020

zobrazit info o knizeKdysi dávno v budoucnu

Konvička, Jaroslav

MaHa, 2020

Napsat komentář