Jako vždy, jako nikdy, jako všechno a nic, 2. část

Raichl_Jako vzdy
Strávila jsem nádherný večer s Albertem, který sice není Albert, ale pro mě se na pár hodin Albertem stal, poněvadž já v něm chtěla Alberta vidět, cítit a milovat.

Přečtěte si předchozí část!

A teď je všemu konec, pán se uklání, podává mi ruku…
A z mých očí se koulejí nezastavitelné slzy.
Ne-Albert si toho všiml (sakra!) a zamyšleně se podrbal na tváři.
„Milostivá, neměla byste před spaním chuť na sklenku šampaňského?“
Tenhle dotaz mě skosil jako výstřel z děla.
Jak je to možné? Muži přece vůbec netuší, co znamená slovo empatie! Ale tomuhle stačil krátký pohled na můj ubrečený obličej a okamžitě mi vstoupil do duše!
Mlčky jsem přikývla a cudně sklopila zrak.
Sklenka šampaňského před spaním totiž znamená, že ho budu muset pozvat do karmínového apartmá.
Číšník opět připlul jako tajemný duch z hradní věže. Naprosto korektně, bez sebemenšího náznaku, že zde hrozí cosi nepatřičného (dáma v jedné místnosti s cizím mužem, na prahu noci), servíroval šampaňské s ledovou grimasou, jako kdyby nesl kafíčko s dortíčkem skupince rozmazlených babušek.
Půlnoční rytíř ťukl svou číší o tu mou.
„Dovolte mi, abych se představil…“
Tak tohle zkusil už dole v restauraci. Rázně jsem ho zastavila, stejně jako teď:
„Žádná jména. Prosím…“
Jenomže tam, dole… to byl můj Albert. A celé naše klábosení byl jenom špás.
A teď? Karmínové apartmá, šumivé víno, rozpěněná krev…
Snad to lze přičíst mírné (spíš víc než mírné) opilosti, ale tenhle kavalír mě přitahoval víc, než jsem byla ochotna si přiznat.
Muži by neměli nosit smoking. Vypadají v něm příliš dobře.
„Musím konstatovat, že jsem poněkud zmaten, milostivá paní,“ doléval zákeřné bublinky do mého pohárku. „Mám nejasný pocit, že jste ke mně nepřisedla náhodou. A že vás moje společnost z nějakého důvodu rozrušila. Pokud ano, rád bych to napravil.“
Jde na to chytře, filuta.
Setřela jsem poslední stopu slziček a vyloudila cosi jako parodii na úsměv.
„Nepřisedla jsem k vám. To vy jste přisedl ke mně.“
„Nerozumím…“
„No jo, je to tak. Lépe řečeno, seděl jste na místě mého manžela.“
„Prosím?“
„Sedává na té židli rok co rok. V ten samý den.“
„Stále nerozumím.“
„Padl v září 1914. Na Drině.“
Pánovy rysy poněkud ztuhly a přes obličej mu přejel popelavý nádech.
Nekonečných deset vteřin mlčel. A potom krátce přikývl.
„Ano. Teď už je mi všechno jasné.“
Jasné mu to možná bylo, leč evidentně netušil, co si má počít s prekérní situací.
Upila jsem vína (ač bych už neměla, dávno už jsem neměla upíjet, už několik hodin, několik století) a staženým hláskem zamumlala:
„Jste mu trochu podobný, víte? Ach, pardon, omlouvám se, mladý muži…“
Dalších nekonečných deset vteřin.
„Asi bych měl odejít.“
„Ano, odejít. To by bylo správné. Vždycky je správné dělat správné věci. Je to ta nejsprávnější věc na světě, a teď už jděte, zavřete za sebou, přeju vám krásný a úspěšný život, bohatství a triumfy u žen, na shledanou, sbohem, arrivederci, už jste pryč? Ještě ne, škoda.“
Nebýt opilá, nikdy by ze mě taková tiráda nevylítla. Ale už byla venku a zpátky nacpat ji nešlo.
Dalších nekonečných deset vteřin.
„Ehh… hmm… js… jste velice krásná žena…“
Chlapec je opravdu empatický. Asi mu nechám vytesat sochu. Nebo aspoň bustu. Poslední chlap, co se dokáže vcítit do duše…
„Nejsem krásná, jsem stará škaredá rašple. A vy jste chtěl odejít. Takže se nezdržujte s nějakou bizarní fosilií, co vám tu kráká alkoholické nesmysly…“
Nedořekla jsem, neboť mi v ten moment uhořelo předloktí.
Projelo po něm totiž něžné torpédo kavalírova ukazováčku…
Moje hlava odletěla do nadoblačných výšin, kde ji andělé s chutí nakopli a vrátili na zem.
„No dododododo… dovolte!“
Torpédo se stáhlo zpátky na dělostřeleckou základnu.
„Odpusťte, prosím,“ zachrchlal kanonýr.
Vytryskly mi slzy. Už zase. Nešly zastavit.
Dlouhá léta se mě takhle nikdo nedotkl.
Naposledy Albert, když jsme se loučili u vlaku…

* * *

Slunce už pádlovalo vysoko nad obzorem.
A já pořád nemohla rozlepit oči. Poslepu jsem hmátla na vedlejší polštář, ale ruka naprázdno sklouzla po hebké látce.
No ano, co bych taky čekala? Vždyť mi rovnou oznámil, že se potichu vytratí brzy nad ránem, aby ho nikdo neviděl. A má dobrá pověst neutrpěla úhony.
Přesto jsem doufala, že si to rozmyslí…
Můj mozek, stále ještě plující po zpěněných vlnách šampaňského opojení, pomaličku vykresloval noční vzpomínky…

* * *

„Zhasni, prosím…“
„Nezhasnu. Chci se na tebe dívat.“
„Nechceš se na mě dívat. Mám sešlé a nepěkné tělo…“
„Blábolíš hlouposti. Jsi rozkošná. Vzrušuješ mě k zbláznění.“
Byla to lež. Napuštěná jedem soucitu.
Nebo taky ne. Třeba se mu opravdu líbím!
Hm. To sotva…
Ležela jsem nahá jak Godiva a snažila se zakrýt alespoň ty nejchoulostivější partie. Jenomže ten ukrutný neurvalec houževnatě rozvracel mou chatrnou obranou linii.
Ve finále nasadil nejdrtivější kalibr: kulometnou palbu polibků svlažujících mé tělo od ňader přes bříško až…
Tam NE!
Jo, tam jo.
Ale to přece nesmí, to je hanbaté! To mi nedělal ani Albert…
Nachové perutě okřídlených amorků vynesly mou hříšnou duši nad bouřící oceán, kde ji uchvátilo zběsilé tornádo a mrštilo do nitra deštného pralesa, a já uvízla ve spletité síti lián, ale nebyly to liány, nýbrž klubka hadů, jejichž jazyky střídavě syčely a střídavě nabízely jablko z ráje, ochutnáš-li, zemřeš, vyhnána planoucím mečem anděla zkázy, jenomže jak je možné neochutnat, jak je možné odolat, když se hradby cudnosti hroutí a rozum se roztéká jak máslo na žhavé plotně…

* * *

Oblékla jsem se beze spěchu a nenápadnými krůčky sestoupila do přízemí.
Už jsem chtěla zabočit do restaurace na snídani, když jsem vchodovými dveřmi zahlédla jeho.
Polibkového kulometčíka…
Právě vystupoval z auta ( proč?) a pikolík se za ním plahočil s kufry.
Usmála jsem se a spiklenecky mrkla. Zaraženě pokývl a šel dál, jako bych tam ani nebyla.
No jasně, stále se snaží chránit mou dobrou pověst. Proto opustil karmínové apartmá za mlžného jitra, kdy ještě celý svět spal, kromě záletných koček a zpěvného ptactva.
Ale… co to dělá teď?
Fascinovaně jsem zírala, jak přistupuje k recepčnímu pultu, vyplňuje přihlašovací papíry, přebírá klíč od pokoje, naslouchá informacím o čase večeře a snídaně a posléze následuje pikolíka ke schodišti.
Co se to děje…? Vždyť… on se teprve ubytoval!
Ale… jak to? Byl tu přece už včera… a v noci… se mnou…
Jako v mrákotách jsem oslovila Františka:
„Prosím vás… ten pán, co teď přijel… on přijel teď… teda vlastně… dneska? On tu nebyl už včera? Čili… včera tu ještě nebyl?“
No, muselo to znít naprosto idiotsky.
Pan recepční se marně snažil kamuflovat šokovaný výraz.
„Ehhm… milostivá paní… asi nechápu, ale… ale ano, pan inženýr právě dorazil, ubytoval se, a včera tu rozhodně být ještě nemohl…“
Ztuhla jsem jak cukrová poleva v lednici.
Takže… kulometná smršť polibků klubka hadů jablko z ráje anděl zkázy
To všechno byla jenom fata morgana vyprahlé stárnoucí nymfy?
Asi ano…
Ale co když…
Co když se nymfa spletla o den…?
Respektive nespletla, nýbrž spatřila prorocký záblesk…
Bez sebemenší jiskřičky přemýšlení jsem se obrátila na Františka:
„Ráda bych zůstala ještě jednu noc… nebo možná víc nocí. Bylo by to možné, prosím pěkně?“


Jiří Raichl

jiri_raichlJiří Raichl je český prozaik, básník a dramatik. Je členem Divadelního spolku F. A. Šubert, v němž působí jako scénárista a režisér.
Narodil se v Praze, aktuálně žije v Dobrušce. Vyzkoušel devatero řemesel (vč. desáté bídy) a v současné době zakotvil v sociálních službách.
Literární tvorbě se věnuje jako koníčku. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA, v němž vydal román Poblíž nebe a sborníky povídek Zítra už bylo (2018), Tenčí než vlákno pavučiny (2019) a Mám se dobře, ale špatně to snáším (2020). Řídil rovněž vydání básnického sborníku 6 hlasů lásky (2019) a v roce 2021 vydal průřezový výbor své poezie Slunce v podhlavníku.
Více informací najdete na autorově osobním webu: http://jiriraichl.mozello.cz/.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeSlunce v podhlavníku

Raichl, Jiří

Tofana, 2021

zobrazit info o knizeMám se dobře, ale špatně to snáším

Raichl, Jiří

Tofana, 2020

zobrazit info o knize6 hlasů lásky

Tofana, 2019

zobrazit info o knizeTenčí než vlákno pavučiny

Raichl, Jiří

Tofana, 2019

zobrazit info o knizePoblíž nebe

Raichl, Jiří

Tofana, 2018

zobrazit info o knizeZítra už bylo

Raichl, Jiří

Tofana, 2018

Napsat komentář