Přečtěte si první díl.

Když přijela Vicky do Švédska, potřebovala práci. Aby mohla mít práci, potřebovala osobní číslo. Aby měla osobní číslo, potřebovala práci.
Vicky byla trochu zmatená, protože jí připadalo, že se jedná o kruh, který není možné přerušit a do něhož se není možné dostat.
Přesto se to rozhodla zkusit a chodila na pracovní pohovory i bez osobního čísla. Všichni její potenciální zaměstnavatelé, kteří z ní byli nejprve nadšení, se následně stáhli, když zjistili, že osobní číslo nemá. Bylo to jako stigma. Ukazující, že s ní něco není v pořádku.
Anna i Laura přijely do Švédska spolu s Vicky a všechny nakonec chvíli pracovaly u Jasmína. Jasmín, přestože velmi voňavá květina, byl velmi neschopný muž z bývalé Jugoslávie, kterému jako jedinému nevadilo zaměstnat člověka se stigmatem. A tak Anna a Vicky i Laura začaly uklízet.
Pro Vicky všechno fungovalo celkem snadno. Pracovní smlouvu poslala na emigrační úřad a po nějakém čase dostala dopis s osobním číslem. Osobní číslo. A ona ho měla! Její vlastní a trvalé osobní číslo. Její život ve Švédsku mohl začít.

Pro Annu všechno nefungovalo. Tu stejnou pracovní smlouvu, kterou měla i Vicky, poslala na emigrační úřad a po nějakém čase dostala dopis se zamítnutím. Důvodem byl fakt, že její rodné číslo na občanském průkazu se neshodovalo s rodným číslem, které uvedla do formuláře. Zvláštní bylo, že čísla se nejen shodovala, ale byla naprosto identická.
Vicky a Anna se několik hodin dívaly do papíru a každou číslici opakovaly nahlas, aby si byly jisté, že neblouzní. Anna poslala žádost znovu a po nějakém čase jí přišlo zamítnutí s tím, že její rodné číslo uvedené na občanském průkaze se neshoduje s rodným číslem uvedeným na formuláři.
Vicky trochu znejistěla.
Anna se rozbrečela.
Vicky vzala Annu a společně vyčkaly dvouhodinovou frontu na emigračním úřadě, aby na vlastní oči ukázaly, že jsou čísla naprosto stejná. Emigrační úřednice nedokázala jasně odpovědět, jestli jsou čísla stejná, nebo ne.
Anna poslala žádost znovu. Po neskutečně dlouhém čase přišlo její osobní číslo, ovšem člověk vyřizující žádost se změnil, z čehož Vicky i Anna usoudily, že předchozí úředník jménem Sultán byl zřejmě hospitalizován v psychiatrické léčebně. Jenže to už mezitím Anna pracovala jako uklízečka skoro víc než půl roku, a zatímco Vicky roztáhla křídla se svým osobním číslem, Anna zůstala na zemi, přikovaná k Jasmínovi.

Když se Vicky a Anna zeptaly Laury, jestli už dostala svoje osobní číslo, mávla jen rukou. „Jasně. Akorát je jen dočasné, takže si nemůžu zřídit bankovní účet.“
Když Laura odeslala svoji pracovní smlouvu na emigrační úřad (tu stejnou pracovní smlouvu jako Anna a Vicky), po nějakém čase dostala odpověď s osobním číslem, ale radost jí zkazilo zjištění, že číslo je dočasné, vyprší a nedovoluje jí prakticky nic. Proč dostala dočasné, nevěděla.

Za hodně dlouhou dobu, to už žily ve Švédsku několik let, si sedly Anna, Laura a Vicky se sklenicí vína a uvažovaly, proč všechny, ačkoliv byly v naprosto stejné situaci, řešily úplně jiné problémy.
Tehdy nad vínem na nic nepřišly, ale všechny tři se naprosto stejným způsobem opily a všechno do sebe zapadlo.

Veronika Opatřilová

Miluje pečení sušenek a vůni kardamomu, chodí denně do lesa a má jednu kočku, i když by jich rozhodně chtěla víc. Škola ji nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto pracuje jako překladatelka ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas na blog Sverige.cz o Švédsku, občas povídky a hodně romány. Myslí si, že nejlepším místem pro život je ostrov, jakýkoli, protože kamkoli se člověk podívá, všude uvidí moře.

Její románová prvotina Ostrov žije vyšla v lednu 2021 v nakladatelství Pointa.

Související knihy

Opatřilová, Veronika

Pointa, 2021