Malý úvod:

Tři kamarádky – Vicky, Laura a Anna – se společně (a často zvlášť) vypořádávají s nástrahami a strastmi, občas i radostmi, života ve Švédsku. Jejich cesta za poznáváním nové cizí země je někdy trnitá a lemovaná kulturními odlišnostmi, nepochopením a chaosem. Avšak ony se snaží přistupovat ke vzrušující výzvě života v jiné zemi s humorem. Sem tam se jim to daří, v ty horší dny moc ne.
Vicky je pro tvrdý svět pracovní konkurence trochu moc naivní.
Laura svoje přešlapy ráda zapíjí vínem (tím levnějším, z krabice).
A Anna hořkosladce bojuje s každodenními překvapeními života uklízečky.

Švédština pro přistěhovalce A-B-C a taky D

Na kurzu švédštiny pro přistěhovalce Vicky většinu času spí. Když nespí, učí se, jak funguje Švédsko a jaká je švédská kultura. Přiřazuje obrázky ke švédským slovíčkům nebo čte článek o tom, jak funguje divadlo, kino a supermarket, ale hlavně se učí, co je typicky švédské (jahody, oslava slunovratu, tanec s názvem „Malé žabičky“, fika, skořicoví šneci a masové kuličky) a co není.
Švédštinu se učí jen zřídka. Půlhodinovou pauzu tráví podřimováním, protože je večer, kurz trvá skoro čtyři hodiny a Vicky pracovala celý den.
Na kurzu švédštiny pro přistěhovalce sedí v první lavici Francouzka, učitelčina oblíbenkyně. V poslední Afričané, kteří kurz dělají už několik let. Hamid s tričkem s potiskem Adidas jí při ústním procvičování naučených slovíček nepohnutě vypráví o člunu, který se s ním převrhl uprostřed moře, když prchal ze své rodné země. Zhruba po první hodině přichází Maďar Atilla, který má vždycky zpoždění. Už od dveří volá Hej! a směje se na celé kolo. Ve třídě je ho vždycky plno a Vicky baví, učitelku taky – celá se rozzáří, když ho vidí, což se jí u ostatních studentů nestává vůbec.
Francouzka říká pořád dokola Super a pracuje v kavárně, i když mluví srandovně, možná hůř než Vicky, která dělá uklízečku. Dva Němci studují na univerzitě a podruhé už se neukážou. Ukrajinec pracuje na stavbě a při řeči se Vicky dovídá, že projel Portugalsko křížem krážem a spal pod širákem na nejzápadnějším mysu Evropy.
Albánec nenosí snubní prsten, ale tvrdí, že je ženatý; ukazuje jí obrázky svojí kočky, sladce se směje a potom se ptá, jestli je Vicky vdaná, a vysvětluje jí, že v práci nosí velké kovové trubky, ale baví ho to, jeho žena je Švédka a zamilovali se v Albánii a nezašla by si na rande?

Kurz švédštiny pro přistěhovalce má tři části. A každá z nich se dělí na další dílčí části. Švédština pro přistěhovalce je první z nich a její jednotlivé části se označují písmenky abecedy. Vicky začala chodit rovnou do D, toho posledního. Neví, proč přeskočila celá tři písmenka abecedy.
V kurzu D se nic neučí, a když se po třech hodinách zeptá, jak se kurz vlastně ukončuje, učitelka jí bez vysvětlení přihlásí na národní zkoušku. Jako by snad Vicky měla vědět, že kurz probíhá pořád, nemá konec ani začátek, lidé přicházejí a odcházejí a probírá se pořád dokola to samé, nejčastěji jak Švédsko funguje, jak funguje divadlo, kino a supermarket a co je typicky švédské (jahody, oslava slunovratu, tanec s názvem „Malé žabičky“, fika, skořicoví šneci a masové kuličky) a co není.
Po kurzu švédštiny pro přistěhovalce přichází kurz švédština jako druhý jazyk – část první – a ta má části celkem tři. Vicky začne chodit do první. Po dvou hodinách se už nechce vrátit. Vicky sedí v kroužku asi pěti holek a přiřazují obrázky různých zaměstnání k jejich názvům ve švédštině, potom čtou článek o tom, jak se žije ve Švédsku a co je typicky švédské a co ne.
Je to o něco horší než švédština pro přistěhovalce, protože se už vůbec neprobírá gramatika. Ale kurz probíhá dvakrát týdně čtyři hodiny a účast je povinná.
Vicky pak ještě chodí na švédštinu jako druhý jazyk číslo dvě a tři. Udělá si test a může přeskočit rovnou čtyři stupně, což ji zachrání od probírání toho, jak se žije ve Švédsku a co je typicky švédské a co ne.
Všechny ty kurzy potřebuje, pokud chce někdy chodit na univerzitu. Tak trochu doufala, že se i zlepší ve švédštině. Místo toho si je naprosto jistá tím, kdy se slaví všechny nejdůležitější švédské svátky, a slova tance „Malé žabičky“ zná nazpaměť.

Na kurzu švédštiny pro přistěhovalce, který probíhá večer v šestém patře výškové budovy v centru Stockholmu, jsou všichni unavení, protože chtějí spát (někteří spí), pracovali celý den a teď tady v cizí zemi začínají od nuly a dělají práce, které je nebaví. Ale aby se v tomhle novém světě někam dostali, mohli mít lepší práci, mohli jít do školy (kterou mnozí z nich vychodili ve své rodné zemi), musí mít kurz švédštiny pro přistěhovalce.
Někteří jsou v něm jako doma, někteří se nikdy nedostanou dál a někteří se jen ukážou a zase zmizí. Jako Vicky.
Nakonec je ale Vicky vděčná za ty dlouhé, nekonečné večery ve vydýchané třídě. Za deštivé cesty tmou na metro, za lidi, které potkala a jejichž pohnuté osudy si v lámané švédštině vyslechla. Možná to byl ten jediný smysl, proč švédštinu pro přistěhovalce potkala. Aby potkala přistěhovalce. A získala perspektivu. (A taky, aby se dozvěděla, co je typicky švédské a co ne…)

… pokračování příště…

Veronika Opatřilová

Miluje pečení sušenek a vůni kardamomu, chodí denně do lesa a má jednu kočku, i když by jich rozhodně chtěla víc. Škola ji nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto pracuje jako překladatelka ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas na blog Sverige.cz o Švédsku, občas povídky a hodně romány. Myslí si, že nejlepším místem pro život je ostrov, jakýkoli, protože kamkoli se člověk podívá, všude uvidí moře.

Její románová prvotina Ostrov žije vyšla v lednu 2021 v nakladatelství Pointa.

Související knihy

Opatřilová, Veronika

Pointa, 2021