Chameleon

zdroj: Canva
Psychologický příběh o odcházení, zradách, o křehkosti a nespolehlivosti lidské mysli. O zoufalé snaze udržet ve svém životě ty, kteří nechtějí zůstat.

Den, kdy konečně seberu odvahu.
Sbaleno mám už několik týdnů, nepamatuju si přesně kolik. Malý batoh s tím, co si myslím, že potřebuju, leží v rohu za dveřmi do mého pokoje. Proto ho ona nikdy neuvidí, když bez klepání otevírá a vchází, kdy se jí zachce.
V batohu jsou i peníze, které ještě donedávna posílal otec. Jenom mně, aby o nich ona nevěděla. Neutratila jsem ani jedinou bankovku. Platil za svoje špatné svědomí. V jednu chvíli musel dostat pocit, že už se vykoupil. Jak velkou částku jsem vlastně stála? Na jeden lístek a pár měsíců v hotelu. Takovou mám pro něj hodnotu. Nestěžuju si, mohlo to být horší. Jí neposílal nic. Neměl potřebu se vykoupit, nebo možná věděl, že je příliš pozdě.
Spolu s balením batohu se zbavuju i posledních zbytků pocitu zodpovědnosti. Ona není moje starost. To otec, ten by se měl starat. Nutnost odejít, která tam možná byla vždycky. Neuvědomuju si, že se chovám jako on. Nedochází mi, co jí provádím. Mlčím, když se ptá: „Proč nezůstaneš?“
Mlčím.
A ona, která nenávidí moje mlčení.
„Ty tomu nerozumíš.“
„Jsi stejná jako tvůj otec, jediné, co chceš, je opustit mě…“
Já necítím žádnou lítost.
„Nic nechápeš,“ opakuju pořád dokola, i když jsem to já, kdo nic nechápe.
Naklání se ke mně, cítím její dech. Určitě si ráno myla zuby, ale stejně z jejích úst cítím cigaretový zápach.
„Jsi stejná jako on!“
Už mě neposlouchá.
Chci být stejná jako on.
Hází na mě boty, které si sundala. Hází na mě svoje dvě staré sandály, a když mě netrefí, natahuje se po klobouku, který visí na věšáku, ale ten jen padá k jejím nohám, nikam nedoletí, proto sahá po deštníku. Mrští jím silně a on se zastaví až o zábradlí verandy a já nečekám, nečekám, až vezme nějakou sošku africké bohyně, které nám otec vozil, když se ještě vracel, nebo obraz nebo těžkou botu nebo odpadní koš jako tehdy, když jsem se dívala na televizi a ona nemohla najít odlakovač na nehty a hledala ho úplně všude a já předstírala, že jsem někde jinde, někdo jiný a ona vzala odpadní koš a celý mi ho vysypala na hlavu. Nečekám, až ji to napadne, místo toho běžím ze schodů, běžím od ní, od naší verandy, od našeho domu a ona už jen křičí, jenomže já běžím a neotáčím se a neslyším, co křičí. Zastavím se, až když mi dojde dech, když už vím s jistotou, že na mě nemůže. Snažím se popadnout dech, v hrudníku mě svírá. Nedostatek dechu a strach. Divoce dýchám, někdo se mě zeptá, jestli potřebuju pomoct, ale já nemám dost dechu na odpověď, ještě jsem nezačala trénovat, ještě jsem nezačala běhat. Neběhám kolem jezera, neběhám v dešti, ve sněhu, neběhám do kopce, za ním, nedívám se na jeho pevnou postavu přede mnou, neslyším jeho dech.
Mám několik možností své budoucnosti, ale jen v jedné z nich potkám Jonatana.
Nasednu do prvního volného autobusu do Helsinek. Mám jenom ten malý batoh, ve kterém nemám doopravdy nic, co potřebuju, a uvažuju, jestli se ptala, když jí došel dech, když přestala křičet, jestli se ptala, jak jsem se mohla vlézt do toho malého batůžku úplně celá. Jak mohla zmizet moje vůně, moje teplo. Všechny ty roky, všechny ty vzpomínky. Jak jsem to udělala, ptala se možná moje matka, že jsem odešla tak nalehko a tak definitivně.
Už ji neuvidím. Už neuvidím její ruce, které uměly dát ránu jako pořádný chlap. Neuvidím její divoké oči. Její šílenství, o kterém neví. Neuvidím její vlasy ani její rty.
Nemůžu si vzpomenout. Jestli jsem řekla sbohem. Jestli jsem se rozloučila.

Annika s Kristiánem se neptají, kdy odejdu, proto zůstávám. U Jonatana. Po večeři jdu do jeho pokoje. O postel je opřená tmavě hnědá kytara. On studuje mezinárodní politiku, ale jeho vášní je hudba. Nedokáže mi odpovědět, proč ji studuje, je mu teprve dvacet dva, možná to chtěl Kristian, navrhuju, ale Jonatan kroutí hlavou. Samozřejmě to bylo jeho rozhodnutí. Mezinárodní politika má budoucnost. Tmavě hnědá kytara ne. Prsty se jemně dotýkám jejího povrchu.
„Můžu zůstat?“ ptám se trochu zbytečně a on trochu zbytečně říká, že ano. Zůstávám čtyři dny. Po čtyřech dnech a devíti hodinách jde do pokoje za svou matkou, zavře za sebou dveře a já čekám v kuchyni, nervózně si hraju s dózou na kafe. Trvá to přesně čtyři minuty a dvacet jedna sekund, než oba vyjdou a ona se na mě usmívá a Jonatan má šibalský pohled jako pokaždé, když má ze sebe dobrý pocit.
V hotelovém pokoji není nic, s čím bych potřebovala pomoct, ale Jonatan jde i přesto se mnou. Já si zabalím batoh, v recepci vrátím klíč a potom jdeme do baru na falafel. Je léto. Je léto a celé to pro mě neznámé město voní. Voní i Jonatanovy vlasy. Líbí se mi jeho vůně. Líbí se mi jeho paže, jeho ruce. Někdy si obleče černé tílko a opře se rukou o zeď, schválně, abych viděla jeho svaly, a já se mu směju: „Přestaň! Už zase to děláš!“ On se tváří nevinně. „Vůbec nevím, o čem mluvíš.“ A já se na něj dívám, je jako umělecké dílo. Jenomže ne dokonalé umělecké dílo. Je trochu nepovedený. Má moc široký krk a malé oči, má příliš vysoké čelo, které maskuje svými pískově žlutými vlasy vybledlými od slunce, od dlouhých letních dnů u jezera v lese, jsou světlejší a světlejší každý den a taky má divně tvarovaný nos, postavený doprostřed obličeje, trochu moc široký na tak malé oči. Ale jeho paže jsou dokonalé. I jeho záda, po kterých teče kapka vody a na které se chystám sáhnout. Ne, Jonatan není dokonalý. Jonatan má hodně chyb.
První muž, kterého se dotknu. On se diví, protože mi bude osmnáct a on sám už to má dávno za sebou. Ale já říkám: „Vyrostla jsem v lese,“ a jemu se to líbí, líbí se mu, že může být můj první.

zdroj: Canva

zdroj: Canva


Veronika Opatřilová

Veronika OpatrilovaMiluje pečení sušenek a vůni kardamomu, chodí denně do lesa a má jednu kočku, i když by jich rozhodně chtěla víc. Škola ji nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto pracuje jako překladatelka ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas na blog Sverige.cz o Švédsku, občas povídky a hodně romány. Myslí si, že nejlepším místem pro život je ostrov, jakýkoli, protože kamkoli se člověk podívá, všude uvidí moře.
Její románová prvotina Ostrov žije vyšla v lednu 2021 v nakladatelství Pointa.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeOstrov žije

Opatřilová, Veronika

Pointa, 2021

Napsat komentář