Ukázka z knihy V temnotě (Mike Omer)

V temnote
Na scéně se objevil vrah, který svým obětem připravuje brutální experimenty zakončené smrtí. Dopadnout by ho chtěla hlavní hrdinka, která však má hlavu plnou jiného vraha. Ten ji sleduje od dětství a nyní ohrožuje její sestru. Nebezpečí zkrátka číhá na každém kroku…

Knihu V temnotě od autora Mika Omera
vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Bylo ještě moc brzy. Neměl kam spěchat, měl spoustu času.
Minimalizoval prohlížeč a dvakrát klikl na ikonku na ploše s odkazem na video. Na monitoru se objevila tvář mladé ženy zrovna ve chvíli, kdy se začala pomalu probírat. Když poprvé otevřela ústa, aby v hrůze vykřikla, cítil, jak v něm narůstá vzrušení. Snažil se na to video nedívat moc často. Dokonce i něco takového by mu mohlo častým opakováním zevšednět. Zatím ho to ale vzrušovalo úplně stejně, jako když to viděl poprvé.
Celé video od začátku do konce viděl jenom jednou. Vždyť také trvalo čtrnáct hodin. To byla podoba předtím, než ho sestříhal – syrový materiál, a musel uznat, že ne všechny části byly úplně skvělé. Například po celou dobu mezi 7:08:00 a 11:32:00 jenom bez hnutí ležela se zavřenýma očima. A po 12:35:23 se ta žena přestala hýbat už úplně.
Celkově to ale byl dobrý materiál, se kterým se dalo pracovat. Odhadoval, že definitivní sestřih bude mít takové tři hodiny.
Teď se ale ze všeho nejvíce chtěl uvolnit po dlouhém dni a věděl, které části videa pro to budou nejlepší. Pustil ho od času 3:42:00.
A když začala Nicole Medinová mlátit pěstmi do víka rakve nad sebou a znovu se rozkřičela, vzrušeně vydechl a přitáhl si krabici s papírovými kapesníky, kterou měl na stole…

**********

Nicole Medinová byla unesena, zavřena do bedny a zaživa pohřbena.
Zoe měla dar. Dokázala vstoupit do mysli takového vraha, dokázala přemýšlet jako on, někdy se jí dokonce povedlo ho předběhnout a odhadnout, co udělá příště. Byl to ale dar, za který musela platit vysokou cenu. Často se jí totiž stalo, že nevstoupila do mysli vraha, ale do mysli oběti. A zůstala v ní uvězněna. Mohla sledovat poslední okamžiky jejího, a v tuto chvíli svého, života, vnímat je, jako by byly její vlastní.
A v případě Nicole se o to ani nemusela nějak snažit. Poprvé ale utrpení oběti viděla. Vklouznout do mysli Nicole Medinové v tom děsivém okamžiku jí přišlo stejně přirozené jako dýchat.
V té bedně byla tma, černočerná tma. Ležela na zádech, a když se pokusila pohnout kterýmkoliv směrem, narazila na stěnu. Vzduch okolo byl zatuchlý a plný prachu, a jak ubíhal čas, dal se stále obtížněji dýchat, což v ní vyvolávalo paniku.
Stěny se kolem ní svíraly a podtrhovaly to děsivé uvědomění si skutečnosti – je v pasti a neexistuje z ní žádná možnost úniku.
Jako dítě byla jednou Zoe s rodinou na výletě ve Vavřínových jeskyních. Šla jich tam velká skupina a Zoe byla nadšená a vzrušeně mávala baterkou. Potom ale museli všichni prolézt úzkou chodbičkou a žena, která se plazila před ní, v ní uvízla. Za Zoe se plazili ostatní, nevěděli ale, že ona nemůže dál, protože má zablokovanou cestu. Přímo fyzicky cítila masu jejich blížících se těl. Kolem ní se svíraly stěny, lidé jí blokovali cestu dopředu i dozadu – najednou nebyla schopna dýchat. Andrea, která se plazila za ní, do ní začala tlačit, aby ji popohnala, a Zoe musela vynaložit všechno úsilí, aby ji nenakopla.
Od té doby se vyhýbala jeskyním a tunelům, nepříjemně se cítila i v malých výtahových kabinách.
Ležela tedy teď v posteli, ve svých představách byla uvězněna v malém prostoru, všude kolem ní se vršily hory zeminy. V uších jí duněl její vlastní tep a plíce se do sebe v krátkých, hysterických nádeších pokoušely dostat vzduch.

**********

Harry seděl v motelové hale, kterou si vybral jako místo, odkud bude hlídat ulici. A pak ji uviděl! Zoe si to rázovala po chodníku. Nejdříve ji skoro ani nemohl poznat, natolik se tričko a džíny, jež měla na sobě, lišily od věčných kalhotových kostýmů, jaké nosila v Chicagu. Potom ale pootočila hlavu a už nemohlo být pochyb.
Vymrštil se z gauče a vyběhl ven. „Doktorko Bentleyová!“
Zarazila se a začala se zmateně rozhlížet kolem sebe.
„To je milé, že se tu setkáváme.“ Harry umně do tónu, jejž použil, namixoval nevinnost a hrané překvapení. Zamířil přímo k ní.
Její pohled se na něj soustředil a on se zarazil na místě, necítil se úplně ve své kůži. Jako dítě měl vždycky strach z toho, že potká někoho, kdo mu dokáže číst myšlenky, kdo bude umět proniknout pohledem i do nejtemnějších zákoutí jeho duše. Když se setkal se Zoe, měl pocit, že takového člověka potkal, a všechny tyto jeho obavy opět obživly.
„Vy,“ zasyčela. „Co tu děláte?“
„Jsem tu jenom tak… vlastně pracovně,“ zašklebil se. „Bydlím tadyhle, v tom motelu. A co vy?“
Zamrkala a tváří jí problesklo zděšení, když jí došlo, co může znamenat jeho přítomnost zde. Když jí ale ten šok z tváře zmizel, napadlo Harryho, že je na ni vlastně moc pěkný pohled. S tou štíhlou šíjí a hustými tmavými vlasy trochu připomínala Sněhurku. Dojem roztomilosti se ale rozplynul, když se zadíval na ty podivné oči a na ten křivý nos. Ne, nebyla „roztomilá“, byla „uhrančivá“. V duchu si udělal poznámku, že na tohle slovo nesmí zapomenout, až s ní bude sepisovat rozhovor. Současně ale hned uvažoval o dalších adjektivech, jež by se nabízela. Úchvatná, poutavá, okouzlující… ne, okouzlující, to by znělo směšně.
„Jsem tu…,“ zaváhala. Konečně vyhrkla: „Z osobních důvodů.“
„Takže z osobních důvodů jste v San Angelu, aha? A předpokládám, že z osobních důvodů je tu i agent Tatum Gray?“
Dlouhou vteřinu se do něj propalovala pohledem. „Nemám vám co říct.“ Otočila se a vyrazila pryč.
Rozběhl se za ní. „To nevadí.“ Těžce dýchal. Zatraceně, ta ženská je ale rychlá. „Možná jenom malý komentář k článku, který vyjde zítra v novinách? Uvažuji o tomhle titulku: ‚V případu podezřelého úmrtí mladé ženy se policie ze San Angela obrátila na odbornici na sériové vrahy.‘“ Lapal po dechu, srdce i plíce ho z té námahy, kterou rozhodně neočekávaly, bolely. Tak rychle se nepohyboval už celé roky.
„Dodalo by to tomu článku atmosféru hned od začátku.“ Musel zvýšit hlas, aby překřičel dopravní ruch. Přidala do kroku, takže musel zase popoběhnout a k tomu mezi jednotlivými slovy, jež ze sebe vyrážel, zoufale nadechovat a vydechovat. „Doktorka Bentleyová…, známá tím, jak v Chicagu… pomohla při chycení Škrtícího funebráka… a neslavně proslulého Jovana Stokese…, odletěla i se svým partnerem…, zvláštním agentem Tatumem Grayem do San Angela. Přestože o svém pobytu… v tomto městě nechce mluvit…, je více než pravděpodobné, že to má co do činění… se smrtí devatenáctileté Nicole Medinové…“
Zoe zvolnila tempo a konečně se úplně zastavila. Těžce dýchající Harry se s vděčností zastavil také. Měl pocit, že se infarktu vyhnul jen o pár vteřin.
„… která byla… nalezena… za městem.“ Zatracené cigarety. Jednou budou jeho smrt. „Poté co… byla nahlášena… jako nezvěstná…“
„Mlčte.“ Otočila se na podpatku a postavila se mu čelem. Vypadala, jako že zvažuje, zda se nemá ve škrtícího zabijáka na nejbližších pár minut proměnit sama. „Nemůžete to nechat vyjít. Je to provokace a dezinformace.“

**********

Jeho oblíbený stůl ve školní kavárně stál až v tom nejvzdálenějším koutě, odkud měl po celém prostoru dokonalý výhled.
Seděl sám, jako obvykle, v rukou měl skicák, rychle do něj čmáral, plně zaujatý tím, co dělal. Na bramborové krokety, mléko, kuřecí nugety a sladký zelený rosol úplně zapomněl, zůstávaly na stole netknuté.
Jediný, koho teď viděl, byla Debra Millerová.
Seděla u stejného stolu jako vždy, společně s ní tam byla pětice zcela nepodstatných dívek, jejichž jména neznal a ani nechtěl znát. V okamžiku, kdy se zasmála s dlaní přitisknutou k ústům, zajiskřilo jí v očích a na ramenou se jí zavlnily blonďaté kudrny. Ten pohled ho fascinoval. Měla na sobě košili mnohem větší, než jakou by potřebovala, což byl úmysl, protože takhle z ní mohla nechat vyklouznout jedno nahé rameno. Všechno to už dobře znal – tu košili, to rameno i půvabnou křivku jejího krku. Seděl za ní na hodině matematiky a nechal se okouzlovat každým jejím pohybem.
Tužka škrábala na papíře, když kreslil její vlasy, ty úžasné lokny, o kterých snil, že jí je prohrábne prsty. Už se na ni ani nemusel dívat, a přesto věděl, že kreslí správně. Později, doma, si skicář zase vezme, sem tam něco opraví, přidá barvu. Na Debru myslel celý den. Od chvíle, kdy se probudil, do okamžiku, kdy usnul.
A často vstupovala i do jeho snů.
Hluku, který vydávali ti kluci, kteří se začali se smíchem honit mezi stoly, si nevšímal. Jeden z nich, Allen, zabočil těsně u něj, vrazil přitom do něj a vyrazil mu skicář z rukou.
„Promiň,“ omluvil se Allen udýchaně. „Nevšiml jsem si tě.“
Neřekl ani slovo, jenom se díval na skicář ležící na zemi u Allenových nohou.
Allen si přidřepl, zvedl ho a pohlédl na kresbu. „Fakt dobrý. To jsi kreslil ty?“
Odkašlal si a natáhl se pro skicář. „Jo,“ odpověděl tiše, téměř šeptem.
„Ty kreslíš holky?“ zeptal se Allen pobaveně a začal špinavýma rukama ve skicáři listovat. „Ty…“
Když viděl další kresby, jeho hlas umlkl. Nalistoval další obrázek… a další. Veselý úsměv se změnil v nepřátelskou grimasu, jiskra z jeho očí zmizela. Jeho výraz vyjadřoval znechucení a hrůzu, jak byl vystaven pohledu na něco, co ještě nikdy neviděl.
Allen odhodil skicář na podlahu a naklonil se k němu.
„Poslouchej, čuráku.“ Allenův hlas se chvěl. „Když tě uvidím u nějaké holky ze školy… když třeba do nějaké jenom náhodou vrazíš, rozbiju ti hubu. Jasné?“
Přikývl, tep mu zběsile pádil, nemohl dýchat.
„A když tě uvidím kreslit něco takovýho, tak ti taky rozbiju držku. Rozumíš?“
Další přikývnutí.
Allen se otočil a s nakrčenými rameny a s mírným houpáním v bocích odešel pryč.
Zvedl skicák a začal si v něm sám listovat. Samotného ho nadchly detaily vlastních kreseb. Debřiny krásné oči plné hrůzy, protože má do pusy nacpané bláto. Její nahé tělo zavřené v kleci. To půvabné nahé rameno trčící ze země a zrnka písku, která se na ně sypou…

——————–

O autorovi

Mike Omer je původně novinář a vývojář počítačových her, ale v současné době nejvíce přemýšlí nad svou novou sérií detektivních thrillerů s forenzní psycholožkou Zoe Bentleyovou. S oblibou píše o skutečných zločincích nebo naopak obětech zločinů. Má ale taky rád humor, proto svoje thrillery odlehčuje vtipnými pasážemi.
Ve spisovatelském snažení jej horlivě podporuje jeho manželka. Společně vychovávají tři děti a domácnost s nimi sdílejí ještě dva nenasytní psi, kteří hrozivě vrtí ocasem na každého, kdo se přiblíží k jejich domu.
Je autorem čtyřdílné série Glenmore Park Mystery a série s psycholožkou Zoe Bentleyovou, z níž vyšly zatím dva díly – V mysli vraha (A Killer’s Mind, 2018) a In The Darkness (2019).

Zdroj informací: Cosmopolis.cz


cosmopolis_logoNakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeV temnotě

Omer, Mike

Cosmopolis, 2021

Napsat komentář