Vnitřnosti se mi uvnitř začnou scvrkávat a místo rozkoše z manželského sexu cítím jen tlak večeře, která se mi dere do krku. Potom můžeme pro oživení za bujarých nocí vytvořit mileneckou dvojici cvalem stranou. Na koni už dlouho nejezdím, protože se bojím o manželovu pánev a jeho nohy, které by mohly soupeřit s dentálními párátky na soutěži krásy, ještě je jistě budeme potřebovat. Když se rozvášní, mám o něj strach. Ohrožuje ho nebezpečná zpětná vlna. Funguje přesně jako tsunami – nejdřív začne ustupovat a vy si myslíte, že se nemůže nic stát, ale potom udeří svou největší silou. Nerada bych sbírala jeho potrhané končetiny po celé ložnici.
Ranní oblékání mi dává zabrat a po úspěšném natažení punčoch si připadám, jako kdybych uběhla maraton v rekordním čase. Musím vstávat minimálně o patnáct minut dřív, abych se po olympijském sportu ještě stačila vydýchat a trochu uklidnit. Nasoukám na sebe volné šaty největší možné velikosti a už cítím, jak se mi horní lem punčoch zařezává mezi řady bochánků na břiše. Velikost mých šatů by si dokonce mohla směle obléknout i zasloužilá mamutí matka. Jen škoda, že už mamuti vyhynuli, a nemůžeme to nijak vyzkoušet.
Ráno nesnídám, nemám na to čas ani pomyšlení. Usedám do auta a řítím se do práce, abych zaparkovala co nejblíže vchodu do zaměstnání. Jen abych nemusela funět ten kopec nahoru, to bych se rovnou mohla jít vysprchovat a znovu převléknout. Moje kancelář je bohužel v prvním patře a v historické budově nemáme výtah. Chůze do schodů mi připadá jako nejnáročnější výstup na Mount Everest, a to jsem na něj ani nemusela trénovat.
V práci si dám první kávu s pořádnou dávkou cukru a nedočkavě čekám, až udeří polední pauza a já budu konečně moci vyběhnout do nedaleké restaurace na pořádný steak a hranolky. Jen musí být opravdu nedaleká, abych se nemusela hnát přes půlku města. Už v deset dopoledne píšu kolegyni a kamarádce Lence, že mám hrozný hlad a že už cítím, jak hubnu. Obě se mému vtipu zasmějeme, ale žaludky nám to nezasytí. Druhá kamarádka a zároveň kolegyně Péťa s námi tohle utrpení nesdílí. Dokonce se jí občas stane, že přes oběd nemá hlad. Jenže ona by v zápasech sumo na rozdíl od nás neuspěla. Její váha celého těla se rovná zhruba mé levé noze. Pravou mám samozřejmě silnější.
Večer se těším na sklenku, nebo spíš víc, dobrého vína, zalezu k televizi a před sebe si položím pořádnou misku smažených bramborových chipsů. Když jdou děti pozdě v noci spát, děsím se, že manžela napadne nějaká nevhodná myšlenka a bude třeba chtít plnit manželské povinnosti. Vážně na to nemám náladu.
V pondělí a ve čtvrtek musím pravidelné večerní sklenky vína odložit na později. Někdo musí děti vyzvedávat na taekwondu. Jaká byla nedávno radost, když jim trenér pořídil do tělocvičny profesionální gymnastickou žíněnku! Překvapilo nás, jak některé děti, které dělají bojové umění, nedokážou kotrmelec nebo hvězdu. Vždyť my to jako děti snad uměli všichni. Já i Lenka jsme přece bývalé sportovkyně, ale to slovo „bývalé“ už jsme mohly říkat opravdu dlouho. Gymnastická žíněnka nás láká čím dál tím víc. Za každou cenu si chceme vyzkoušet, co naše mamutí těla ještě dokážou. Nakonec se odvážíme a suneme několikametrovou žíněnku za roh tělocvičny, aby nás nikdo neviděl. Chvíli váhám a upozorňuji, aby si už předem na mobilu připravila číslo 155. Tohle nemůže dopadnout dobře, ale nejsem srab a jdu do toho. Nejdřív se odvážím udělat kotrmelec. Ještě naštěstí vím, jak se to dělá. Do podřepu, ruce před sebe schovat hlavu, vyšvihnout zadek. Už tady nastává problém, protože ten už dnes něco pořádného váží, ale zadaří se. Moje tělo se sice nesbalí do klubíčka, ale přetočí se. V uších mi začne hučet a před očima se mi tvoří mžitky. Změna obvyklé vertikální polohy vyvolá motání hlavy a třes dolních končetin. Ze žíněnky se motám jako nalitá. Lenka se směje, že jí začínají z očí okamžitě stříkat slzy, a rozmazává si líčidla po celém obličeji.
„Tak se předveď, frajerko,“ pošťuchuji a ona se samozřejmě nenechá zahanbit. Odváží se o stejný obrat. Hlava se jí nemotá, ale těžce se nadechuje.
Druhý kotoul už je lepší, přestávám omdlévat. S upadajícím strachem roste i mé sebevědomí. Nakročím levou nohu, zvednu obě ruce do výšky, odrazím se, pokládám dlaně na žíněnku a nohy se vyšvihnou stranou. Obří hmota se převalí kolem své osy a já nakonec zcela pyšně skončím stát pevně na obou nohách. To, že cítím vnitřní stehenní sval natažený jako žvýkačka do několikametrových rozměrů, neřeším. Jsem pyšná, že jsem to dokázala.
Můj zákeřný synek se rozesměje nahlas. Ani jsem si ho předtím nevšimla. Stojí u stěny tělocvičny a v ruce mobil s objektivem namířeným přímo na mě.
„Tys to natáčel?“ vyděsím se a nejraději bych ho zfackovala, ale nemohu. Musela bych ho nejdříve chytit a to se mi s nataženým tříslem určitě nepovede. Ono by se mi to asi nepovedlo ani bez zranění.
„Tak tohle video si schovám,“ huláká na mě Vojta a utíká se schovat ke svému trenérovi v domnění, že ho mistr zachrání.
Věděla jsem, že to nemůže být hezký pohled, když sloní matka vyšvihne hvězdu, ale když se podívám na barevný záznam v mobilu, vidím, že je to ještě daleko horší než v mých představách. Toužím záznam vymazat nebo prohodit synův mobil ven z okna na ulici, aby se roztříštil na milion kousků, ale je pozdě. Video už je pomocí sociálních sítí rozesláno mým kamarádkám a trenérům.
Obědy v práci bývaly nejsvětlejším okamžikem celého dne, a to nemohu říct, že bych svou práci nesnášela. Chodím sem ráda, líbí se mi má kancelář a kolem mě je spousta veselých a pohodových lidí. Ale přece jen ty obědy mají něco do sebe. Když se mi ovšem stalo, že Lenka nebyla v práci, dovolila si vzít volno, aniž bych jí to já schválila, požádala jsem Péťu, aby mě se svými kolegyněmi přijala do obědové party. Jakmile jsem se s nimi vydala na cestu, už jsem toho litovala. Nejen že by mě všechny na jedné straně vah neměly šanci převážit, ale navíc nasadily ukrutné tempo, jako kdyby nám to na zámku mohli snad všechno sníst. Měla jsem vážně plné kecky toho, jak jsem se snažila srovnat krok s o třicet centimetrů menší Péťou. Na zámek jsem dorazila s jazykem až na vestě a chvíli mi trvalo, než jsem se vydýchala, abych číšníkovi vůbec odpověděla, co si dám k obědu. Ani nevím, zda jsem si to pečené kuře vychutnala, když jsem celý oběd myslela jen na to, že mě čeká sprint na dvě stě metrů zpátky do kanceláře.
A pak přišel nouzový stav a všechny restaurace byly ze dne na den zavřené. S Lenkou jsme tiše trpěly a prvních pár dní si nosily do práce krabičky. Pak naštěstí restaurace otevřely výdejní okénka a my si mohly nosit steaky a hranolky v pěnových termoboxících. Vysedávaly jsme v její kanceláři téměř s nohama na stole a užívaly si zaslouženého volna.
„Teda to jsem se zase přežrala,“ říkám po vepřovém steaku na hříbkách s pečeným bramborem a rozepínám si provokativně kalhoty.
„To jsem přesně potřebovala,“ říká Lenka a vytírá poslední zbyteček omáčky v polystyrenovém boxu.
Dáme si kávu, probereme děsnou pubertu našich dětí a pak se valíme zpátky za své pracovní stoly vytvářet hodnoty.
Vím, že kdybych trochu zhubla, život by se stal daleko jednodušším. Nebolela by mě každé ráno záda, když vstávám z matrace, která je pro lidi do 100 kilogramů. Mohla bych krásně chodit do schodů, aniž bych nahoře musela stírat pot z čela, a v posteli bych zvládla uspokojit manžela o několik minut dříve než obvykle. Jenže já mám vyoperovanou štítnou žlázu a strašně zpomalený metabolismus. Beru na to každý den léky a budu je brát až do konce života. Sportovat nemůžu, protože by moje tělo tu zátěž pravděpodobně nezvládlo. Nemám čas se stravovat správně, protože toho mám každý den strašně moc a na sebe už mi nezbývá čas. Dokážu vymyslet asi milion výmluv, proč to nejde, a hlavně proč se mi nechce. Omlouvám sama sebe před vlastním zhrzeným egem. A poslední mohykán, můj milovaný manžel, také nic nenamítá. Nikdy si se mnou nesedl a vážně mi neřekl, že bych už se sebou měla něco začít dělat.
Po dalším kilogramu smažených brambůrků, oříšků, smetanové večeři a hektolitru vína si ráno protřu zalepené oči a znovu se zadívám na kousíček povystrčené osobní váhy pod skříní. Znovu přichází ten debilní nápad, že bych ji měla zkusit zatížit. Vysvléknu všechno přebytečné oblečení a zapínám měřidlo. Váha počítá tak dlouho, jako kdyby chodila prvním rokem do školy. Nakonec se zastaví na hrozivém čísle 110,6 kg. Bliká na mě a vysmívá se mi. Kdyby uměla psát, jistě by tam stál varovný nápis: „Prosím, važte se pouze po jednom.“
Málem omdlím, to už je skoro 111 kilo! Ne, to je 111 kilo! Mám přesně o pět kilo víc, než když jsem hekala na porodním stole a snažila se vytlačit vlastního potomka, a to ve všech případech. Mám přesně o čtyřicet víc, než když jsem maturovala, a o dvacet víc, než když jsem poprvé opouštěla porodnici. Takhle už to dál nejde! No jo, ale jak mám začít? Jak se pokusit váhu sundat?
Večer omezím pytel brambůrků jen na polovinu, víno netlumím, přece bílé suché ničemu nevadí. Jenže ráno váha problikává ještě posměšněji 110,7 kg, tak to se ti moc nepovedlo.
Paradoxně mi pomohl konec nouzové stavu kvůli pandemii koronaviru. Celé dva měsíce jsem v práci s vypětím všech sil koordinovala informovanost občanů našeho města, zvedala bez ustání informační linku a snažila se k zoufalým důchodcům a vystrašeným obyvatelům být milá. To mi dalo asi nejvíc zabrat. Když vše po tolika týdnech ustalo, moje tělo se uvolnilo a stres na mě dolehl v plné míře. Udělalo se mi špatně, klepala jsem se, zvracela a dostala poměrně silný průjem. Obvykle to trvá jen jeden den, ale tentokrát se to táhlo skoro týden. Snažila jsem se uklidnit a nepracovat tak horlivě, ale žaludek jsem měla jak na vodě a vysílal mi křečemi signály, abych s tím sakra něco udělala. Jedla jsem jen málo a snažila se vyhledávat věci, které mi nebudou způsobovat v břiše diskotéku. Po týdnu se váha zhoupla pod tu pitomou 110 a mně najednou v hlavě sepnula železná pekelně zrezivělá kolečka. Mám pocit, že jsem to cvaknutí slyšela, že se rozlehlo po celém našem bytě.
„Ty to dokážeš, Bařko, ty s tím něco uděláš!“ poklepala jsem sama sebe po rameni a významně si to odkývala.
Po 13 týdnech, co jsem začala svou velkou životní proměnu, jsem už lehčí o 19,6 kilogramu! A ještě nekončím.

Barbora Walterová Benešová

Autorka vyrůstala na Mělnicku, pracovala dlouhá léta jako novinářka ve zpravodajství a chvíli i v bulváru. Nakonec se před dvěma lety usadila na městském úřadě jako tisková mluvčí.
Když potkala svého současného manžela, přijala ke svým dvěma dětem do péče ještě jeho vlastní potomky bez matky. O svých zkušenostech a osudech se se čtenáři podělila v knize Síla naděje (Fortuna LIBRI, 2020).

Související knihy

Walterová-Benešová, Barbora

Fortuna Libri, 2020