Mezi zmíněnými knihami však nalezneme mnoho různých žánrů. První z nich, nazvaná Fragmenty poúnorového exilu, je odbornou studií s poznámkovým aparátem. Další dvě jsou knižní verze vzpomínek a zápisků dvou významných Čechů žijících v Americe: Adolpha J. Sabathy a Bohuše Beneše. Následuje obrazová publikace Na cestě za svobodou, která čtenářům skrze dobové fotografie přibližuje život v uprchlických táborech, do kterých se dostali Češi, kteří utekli po únoru 1948. Vychází ale také komiksová kniha Pražané ve světě, která příběhově zpracovává osudy lidí, kteří opustili hlavní město a prosadili se ve světě. Je mezi nimi například i Antonín Šponar, který „naučil“ Australany lyžovat.

Jak se stane, že člověku vyjde pět knížek za rok?

Je to shoda okolností. Příprava každé knihy počínaje bádáním v archivech a konče redakční úpravou trvá tři až čtyři roky. Většina byla dokončena už na konci loňského roku, ale procházely ještě korekturami. Tak se holt stane, že všechny vyjdou mezi zářím a říjnem.

Všech pět knih se nějak dotýká tématu Čechů v zahraničí. Vy jste vystudoval politologii a psal také knihy o afrických diktátorech či méně známých konfliktech 20. století. Jak jste k českému exilu přišel?

Ke všem svým knihám mám podobný přístup. Kdykoli narazím na téma, které mi přijde zajímavé a zároveň ještě nebylo pořádně zpracované, objeví se mi v hlavě červíček a radí, abych o něm začal psát. Když jsem ještě studoval, věnoval jsem se politickým systémům a české politické historii a politickému myšlení. A vždy, když jsem se připravoval na zkoušky, tak v podkladech bylo jen pár zmínek o tom, že existovaly jakési politické strany v exilu. Tehdy mi začalo vrtat hlavou, jak mohly fungovat. Později jsem jel do Ameriky, šel do archivů, setkával se s pamětníky a zjistil, že většina materiálů ještě není zpracovaná. Pustil jsem se do toho a teď už je téma exilu, a především odchodu po roce 1948 mou badatelskou vášní deset let.

Martin Nekola

Zaujalo mne, že první vlna československé migrace do Ameriky začala velice brzy: už kolem poloviny 19. století. Jakou tenkrát měli lidé motivaci opustit Rakousko-Uhersko?

Je to široká paleta motivů. Měli pohnutky sociální, náboženské i národnostní. Chtěli mít třeba vlastní hospodářství, ale u nás už byla většina půdy rozparcelovaná, takže nemohli získat více než malé políčko. A najednou jim nějaký bratranec nebo soused ze vsi řekl, že v Americe si můžete za pár drobných koupit ohromné pozemky. Ta představa je lákala. I tak ale museli mít neuvěřitelnou odvahu. Byli schopni rozprodat veškerý majetek, naložit ženu, děti a vydat se na zaoceánský parník na čtyřtýdenní plavbu do Ameriky. Tam přijeli bez znalosti jazyka i bez jakýchkoli finančních prostředků – to, co měli, dali za lodní lístek, a třeba se ještě zadlužili. Mezi rokem 1850 a začátkem první světové války odešlo do Ameriky až 350 tisíc Čechů.

Součástí této první vlny migrace byl Adolf Sabatha, jehož paměti letos knižně vydáváte. Jaký je jeho příběh?

Sabatha přišel do Ameriky jako patnáctiletý kluk z židovské rodiny z Jižních Čech. Měl deset sourozenců. Po příchodu do Ameriky neuměl anglicky, brzy ale začal pracovat jako obchodní příručí v krámě, pak obchodoval s nemovitostmi. Mezitím dosáhl právnického vzdělání. Za pár let vydělal tolik peněz, že byl schopen všem deseti sourozencům a oběma rodičům zaplatit lodní lístek do Ameriky. V roce 1906 vstoupil do Kongresu a brzy se stal nejvýznamnějším českým kongresmanem. V lavicích Kongresu strávil celkem 45 let. Byl třiadvacetkrát znovuzvolený! To je naprosto neuvěřitelná politická kariéra i na americké poměry. Stal se velmi blízkým přítelem Franklina Delano Roosevelta, byl jedním z autorů programu Nový úděl (New Deal) po tehdejší hospodářské krizi, za první světové války pomohl Masarykovi, kterému otevřel dveře do nejvyšších kruhů americké politiky a pomohl mu seznámit se s prezidentem Wilsonem. O 20 let později podobně pomáhal Benešovi při začátcích jeho protinacistické akce. Po roce 1948 pomáhal poúnorovým uprchlíkům. Sabath byl synonymem pro moderní dějiny Československa. Zároveň věřím, že je to nejvýznamnější postava americké politiky první poloviny 20. století.

Dramatická 40. léta si v Americe prožil i synovec prezidenta Edvarda Beneše, Bohuš Beneš. Od roku 1939 pomáhal Benešovi organizovat z Ameriky protinacistický odboj, v roce 1942 začal pracovat jako konzul v San Franciscu. Také jeho osobní paměti jste editoval a letos vychází knižně. Bohuš Beneš zůstal konzulem i po osvobození Československa a na svůj post rezignoval až v roce 1948 po smrti svého strýce. Byl to přímý důsledkem této tragické události?

Ano. Po únoru 1948 mu depeše z Prahy a příkazy z ministerstva zahraničí dávaly vědět, že po smrti Jana Masaryka nastala nová doba. On však stále váhal, jestli odejít. Doufal, že ve své funkci třeba dokáže pomoci uprchlíkům, kteří přicházeli do Ameriky. Ale když mu 3. září 1948 přišla z Prahy zpráva, že jeho strýc zemřel, rezignoval během pár hodin.

Co nám Bohušovy paměti prozrazují o jeho strýci?

Prezident Beneš je stále vnímaný trochu kontroverzně a historikové se neustále snaží rozklíčovat, co se mu odehrávalo v hlavě v oněch dvou klíčových momentech: během mnichovské krize v roce 1938 a o deset let později během únorového převratu. Bohuš Beneš přitom byl vedle manželky Hany Benešové jedním z prezidentových nejbližších lidí. Poté, co Beneš po mnichovské dohodě abdikoval, odletěl v říjnu do Velké Británie, kde bydlel právě v domě svého synovce Bohuše, pochopitelně v nezáviděníhodném psychickém rozpoložení. Oba muži se každé ráno procházeli po březích řeky Temže a rozprávěli. Ve svých zápiscích Bohuš také mimo jiné často zaznamenával myšlenkové pochody svého strýce. On mu fandil a chápal jeho kroky. Byl ale také jeho sekretářem a tajemníkem a zaznamenával i ty první krůčky, které vedly k zahájení druhého odboje. To je naprosto zásadní a dosud nepopsané svědectví.

Jak jste se k jeho pamětem dostal?

Ty rukopisy byly doposud u jeho dětí doma. Já jsem je objevil šťastnou náhodou a poté jsem jeho děti asi půl roku přesvědčoval, aby mě nechaly ty paměti přeložit do češtiny, upravit a vydat.

Takže on si psal zápisky anglicky?

Ano, ale měl takovou „czenglish“, zkomolenou angličtinu. Nebyl rodilý mluvčí. Ty zápisky jsou plné škrtanců a často to byly jeho děti, které mu opravovaly gramatiku.

Počet Čechů žijících v zahraničí opět narostl v roce 1948, kdy po únorovém převratu uprchly přes hranice Československa tisíce lidí. O nich pojednává Vaše publikace Na cestě za svobodou, která je plná dobových fotografií. Jak vypadalo jejich prvních pár dní za Oponou?

Skončili v uprchlickém táboře. Tam se rozhodovalo o jejich dalším osudu. Nebyli tam ale sami. Na konci 40. let z východní Evropy utíkaly statisíce až miliony lidí před postupující mocí Sovětského svazu. Navíc se v táborech často setkávali se sudetskými Němci, kteří byli odsunuti tři, čtyři roky zpátky. Atmosféra uvnitř táborů tak nebyla nijak přátelská. Ti lidé věděli, že zpátky se už beztrestně vrátit nemohou, ale zároveň trvalo několik měsíců, než vůbec dostali status politických uprchlíků. Navíc čekací lhůta pro vstup do Spojených států, které byly vysněnou cílovou zemí většiny uprchlíků, byla často několik let. Lidé se tak začali rozhlížet, kam se vrtnout, a brzy začali odjíždět do Latinské Ameriky, Austrálie, Jižní Afriky nebo na Nový Zéland. Každý se snažil uplatnit svou profesi, ale stejně většinou po příjezdu lékaři a inženýři začínali v dělnických profesích. Zažili opravdový start od samého dna.

V uprchlických táborech tak Češi strávili týdny, měsíce, možná i roky. Vy prostředí těchto táborů ve své knize dokumentujete především skrz obrazový materiál…

Přesně tak, to téma je málo zpracované a slovo uprchlík je dneska téměř sprostým výrazem. Chtěl jsem tak na fotografiích veřejnosti ukázat, že i lidé od nás byli uprchlíky jen před nějakými sedmdesáti lety. Kniha má asi dvacet kapitol a každá se věnuje jednomu aspektu života za plotem uprchlického tábora. Jak fungovaly školy, že se tam zakládaly kostelíky, sokolské jednoty, vydávaly se časopisy, jak žily rodiny pohromadě, jak fungovaly jídelny nebo stravování, lékařská péče.

Jak fungovalo například stravování?

Lidé byli odkázáni na humanitární příděly od mezinárodního společenství. Zároveň ale byly velké rozdíly mezi jednotlivými tábory. Některé tábory byly pod správou Mezinárodní organizace pro uprchlíky. Jiné ale byly pod správou Německou nebo Rakouskou a v nich byla situace mnohem horší. Lidé se samozřejmě snažili dostat do těch lepších táborů. Každý den byl boj.

Všechny tábory ale byly především v Rakousku a Německu. Obě země přitom byly po válce zdevastované. V čem ti lidé spali?

Ubytovat miliony uprchlíky byl pochopitelně obrovský problém. Jako provizorní ubytovací zařízení sloužily bývalé továrny, kasárny, i vyřazené autobusy, vlakové soupravy. Samozřejmě existovala také stanová městečka nebo městečka z dřevěných baráků, ve kterých ale nefungovalo topení.

Byly ty podmínky srovnatelné s tím, co dnes vidíme na řeckých ostrovech?

Těžko srovnávat, ale některé aspekty jsou podobné. Najednou tady máte masu lidí, která byla z nějakého důvodu nucena odejít z domova a ocitá se ve vzduchoprázdnu. Mají své obavy i sny, ale nikdo je nechce přijmout. Nerad bych ty dvě epochy srovnával. Ale myslím, že právě fotografie by mohly řadě lidí otevřít oči, aby si uvědomili, že úplně radikální postoje dneska nejsou na pořadu dne.

V souvislosti s únorem 1948 Vám vychází ještě jedna kniha nazvaná Fragmenty poúnorového exilu. Povězte nám o ní.

To je volné pokračování knihy Osobnosti poúnorového exilu, která mi vyšla v roce 2018, a věnuje se různým aspektům života v zahraničí po roce 1948. Posbíral jsem různé střípky o tom, jak fungoval sokol, politické strany nebo třeba ženské organizace. Je to vlastně spojení řady různých témat, která mě zajímala.

V souvislosti se slavnými Čechy v zahraničí či s exilovou politikou slýcháme skoro výhradně mužská jména. Jak fungovaly ženské organizace, které zmiňujete?

Žen a ženských političek bylo v exilu samozřejmě mnoho. Uprchla například řada poslankyň. Ty pak často ale zůstaly ve stínu svých mužských kolegů. Nenechaly se však zahanbit a zapojily se třeba do aktivit Sokola nebo různých humanitárních a kulturních organizací. Založily také Ženskou radu v exilu, což byla taková obdoba Rady svobodného Československa (exilová organizace, která se po roce 1948 snažila obnovit demokracii a nezávislost Československa, pozn. red.).

To bylo v Americe?

Ano, ale měly pobočky i v Anglii, Kanadě, ve Francii. Snažily se působit především na humanitárním poli. Pořádaly dobročinné bazary či sbírky, z jejichž výtěžků se potom nakupovaly potraviny, léky nebo ošacení, které se poté posílalo uprchlíkům v táborech. V mnoha ohledech tak byly ženy důležitější než muži, kteří se často jenom hádali. Ale ženy, když šlo do tuhého, se uměly dohodnout napříč politickým spektrem a napříč názory.

Vrátili se po revoluci někteří emigranti, kteří odešli v roce 1948 nebo 1968?

Ano, samozřejmě. Ale vrátili se do země, kterou už neznali, která se v mnohém změnila. Mnoho z nich tady řešilo restituční nároky, ale to bylo v 90. letech dost problematické a soudy jim někdy nedaly za pravdu. Často se tak dostavil pocit hořkosti a zklamání, který vystřídal prvotní nadšení. Někteří se tu usadili, někteří se vrátili zpátky, někteří pravidelně dojíždí a žijí tu napůl. Nejde to nijak generalizovat.

Zajímají se dnes potomci těch, kteří v exilu zůstali, o svůj původ?

Docela ano. Pociťují hrdost na svůj původ a jezdí na výlety dejme tomu do té malé vísky v Pošumaví, odkud jejich dědeček či pradědeček často ještě za Rakouska-Uherska přišel. Je to ale pro ně především folklórní, silně idealizovaná záležitost. Česky neumí, o každodenní dění tady se nezajímají, ale vnímají Čechy jako součást svého osudu, svého života.

A co nejraději čtete Vy?

Já už nečtu. Já už jen píšu (smích).

Tak co jste četl, dokud jste četl?

Hlavně literaturu faktu. Vždycky mě zajímaly autoritativní režimy. Dřív jsem také četl o antice, Římské říši, starověkém Egyptu. Ale teď už čtu jen pohádky dětem.

Děkuji za rozhovor!

PhDr. Martin Nekola, Ph.D. je historik, publicista a politolog. Zajímá se o téma Čechů žijících v zahraničí, a především o exil po únoru 1948. O tomto tématu mu vyšlo také několik knih včetně odborné publikace České Chicago (2017) nebo úspěšná komiksová kniha Do švestek jsme doma (2018).

Související knihy

Nekola, Martin - Dušek, Jakub

Universum

Nekola, Martin

Nakladatelství Lidové noviny, 2017