Doba posthektická

Jahn_Doba posthekticka
STOJÍM RÁNO U OKNA A VYHLÍŽÍM VEN, na městečko, kde se zastavil čas, a na tomto místě jde poděkování za spolupráci s panem Hrabalem. Hledím do toho našeho údolíčka, kde se červenají střechy, to je betlém! Tu všude bydlí naši sousedi. Je pěkný podívat se z okna a ty střechy znát i jménama. Pravda, spoustu těch lidí neznáme, některý nesnášíme, ale někde se najde i pár přátel. Není podstatný, aby jich bylo až tak úplně moc.

Ještě před pár měsíci by ani největší vizionáři nedokázali hádat, že se čas umí takto úplně zastavit. A to bývali i tací, kteří hádali i na sto let dopředu. Ponechme stranou, že všichni ti futuristi si až na výjimky za těch sto let ustřihli pěknou ostudu. V roce 2000 se nebe mělo hemžit gigantickýma vzducholoděma, všady měly vést koleje, který se ale dneska dávno spíš ruší.
Jahn_Doba posthekticka4Když jsem však u toho předvídání, četl jsem taky tuhle článek, že polovinu profesí nahradí už do dvaceti let roboti. My ostatní budeme na dávkách nebo, jako dneska, v karanténě. Ostatně, jeden takovej už u nás vykonává nejvyšší funkci. Viděl jsem spoustu robotů, u kterejch paralýza nebyla zdaleka tak pokročilá. A prý můžou nahradit i herce! Repliky budou pronášet mnohem přesněji a vymizí hvězdný manýry. Popravdě u některejch herců se nemůžu zbavit pocitu, že už se tak dávno stalo. Viděl jsem onehdy velkofilm o Johance z Arku, kde jsem si všiml, že hrajou tři lidi. Vskutku, nemohl jsem se zbavit pocitu, že před kamerou pobíhá hlavní hrdinka a dva kaskadéři, kteří se navzájem mydlí, ostatní nahrazuje kouř, filtry, naklíčovaný komparzisti do pozadí. Ten film muselo hravě natočit pět lidí. Víc času se při výrobě tráví ve studiu než na place. Tuhle zas jsme viděli naopak film Waterloo, u nás v hospodě, kde někdo chce založit filmovej klub, protože u nás to žije. Ten Bondarčuk prý si povolal dvacet tisíc skutečnejch vojáků, vypadalo to, že snad si na natáčení dovezl i opravdový mrtvoly. I si na jaře vysadil pole pšenice, aby se na podzim prý měla kam schovat armáda. To byla úplně jiná práce. Točil by u samotnýho Waterloo, ale musel se spokojit s Ukrajinou, nedostal bumážku.Jahn_Doba posthekticka5
Když padne zmínka, jak se točí filmy, vzpomenu si, že když jsem se kdysi snažil naučit hrát na kytaru, smál jsem se velice, jak herec, když bylo třeba, úplně nesmyslně jsem kladl prsty na pražce. Přitom stačilo vzít si nějaký tři lekce! Dneska už aspoň oddělujou záběry na profesionální obličej a profesionální ruce kaskadéra, kterej hraje, na cokoliv je třeba. Že herce prodává ksicht, s tím už jsem se smířil. Nebo že metráková zpěvačka musí zůstat za plentou a hubu na scéně otvírá krasavice, která ovšem ani nemá zdání, kde na notový osnově hledat „cé“. Víc mi vadí sníh, kterej taje při plus třiceti stupních. Ty modrý filtry, aby se půlnoc mohla točit po obědě.
Jahn_Doba posthekticka3Původně jsem chtěl říct jen toto, kdybych se ovšem dokázal držet tématu: Přes třicet let jsem slýchal, jak strašně žijeme v uspěchaný době, a nikdo s tím nic nedokázal udělat. A voilà! Hektika se vypnula prakticky ze dne na den. Všichni jsme užasli, jak to bylo prostý.
Jen na okraj bych ale mohl dodat, že jako hektickou já dobu nikdy neoznačoval. Že je doba uspěchaná, o tom psal už Neruda, což dneska působí naprosto směšně. Tedy, oprava: ještě včera to působilo směšně. A vůbec, mně se málokdy stane, že bych si nemohl čas zařídit podle svýho, a jestli to někdo neumí, dělá něco špatně. Za nedostatek času nemůže čas, ale lidi. Já si ovšem myslím, že až se vrátí čas do normálních kolejí, ta hektika ani dál neporoste, jako nemůže donekonečna růst třeba vakuum. A možná ta hektika už ani nerostla, zmenšovala se, jen jsme si toho v tý uspěchanosti nevšimli. Já jsem si tedy za vás všimnul třeba tohoto příkladu. Když jsem kdysi v reklamní agentuře, kde jsem strávil tři nejhorší roky života, Jahn_Doba posthekticka6potřeboval vyzvednout inzerát, musel jsem jet na opačnej konec Prahy, tam čekat, až si někdo udělal laskavě čas a předal mi jakýsi poměrně velkej kotouč. To, spolu s cestou zpátky, třeba i s posezením v hospůdce a faktem, že nemá smysl se do práce už ten den vracet, zabralo tři čtvrtiny pracovní doby. Takovej úkon dneska vyřešíme líp během sekundy a nehrozí, že se někdo opije a nechá to někde se válet. Kde se ale hromadí tento uspořenej čas? Víc než před těma dvaceti lety se toho dneska neudělá. A byly přece kdysi i doby, kdy nebyla ani ta pitomá pevná linka – když se chtěl nějakej Neruda na něco někde zeptat, musel být dva dny na cestách.
Dovolím si říct i víc. Větší část lidstva se zabývá jen tvorbou virtuálních hodnot, tedy ničeho. Tak ti potom přijdou z rachoty a vrhnou se na pečení domácího chleba, domácího sýra, do pěstování a výroby vína jako já. Už to začíná být vidět čím dál víc. To je prostě pud.
Jsou to myšlenky bez ladu. Já ale jinak myslet neumím.

Jahn_Doba posthekticka2


Daniel Jahn

Daniel JahnAutor (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy (Naivní sezóna, Dauphin 2017, Vinařský deník, Pragoline 2020) nikdy nevznikly. Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.

 

 

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeVinařský deník

Jahn, Daniel

Pragoline, 2020

zobrazit info o knizeNaivní sezóna

Jahn, Daniel

Dauphin, 2017

Napsat komentář