A na jaře provádím úplně první letošní práci na našem zahradním vinohradu, řez. Jak já se na něj celou zimu těšil! Zas jeden velkej začátek.

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

Chápu se nářadí a jdu ven přesně nachlup, když přichází z procházky Ká, ta naše položena a polodítě, žena formou a dítě obsahem.
„Kde jste byli?“
„U svatýho J.“
„Jo? Tam na tom hřbitově jsem si říkal, že bych chtěl jednou i ležet. Je to sice utopený v lese a žádnej výhled, ale pořád lepší než tady u silnice, kde na mě z autobusu každej bude čučet.“
„Ty myslíš, že ti AŽ TAM budu nosit kytky?“
„Prosím tebe, ty bys mi nepřinesla kytku, ani kdybych byl zahrabanej na zahradě!“
Náladu mám skvělou, aspoň vždycky ze začátku, než mě monotónní práce zdemoralizuje.
Loni si pamatuju, jak jsem dělal řez na zápraží a rovnou jsem dřevo stříhal do kompostu. Zašel jsem pak za nějakou fyziologickou přestávkou nebo dočerpat pohonný hmoty, vyjdu ven a nůžky nikde. Prohledal jsem všechno, nic, musel jsem do práce povolat starej tupej nástroj. Nadával jsem velice, takový šikovný ostrý nůžky, nijak ani laciný, a dalo se u nich hovořit i o jistým designu, a ty kurvy, dvě minuty jim trvá, aby je sebraly! Takto jsem nadával skoro do zimy, kdy jsem kompost vybíral a zakrýval jím paty kmínků révy, a tam jsem exhumoval to nešťastný nářadí, už ne ostrý, ani nijak valně nepůsobilo designově. To je můj problém, když u práce někam naléhavě pro něco jinýho jdu, stroj odložím na první místo, který mi padne do ruky. Polovinu pracovní doby mi tak zabere pátrání po ztracenejch výrobních prostředcích. Tedy v tomto případě jsem zřejmě hodil nůžky do kádě s těma nakrájenejma větvema, kde zapadly, v biologickým odpadu pak byly podrobený zrání a posloužily by nechtěně k hnojení, scházelo málo. Omlouvám se tímto těm kurvám zlodějskejm.
Ale krade se stejně hrozně. Naše ulička je v městě snad nejtenčí a stranou, lampa jen v místech, kde se vlívá ta šotolina do důležitějších komunikací. Tak jednoho pěknýho rána před lety vylezu z postele a před domem vůně jak někde v Kuvajtu, všude benzínu, o kterým nebylo pochyb, že patří jedině do navrtaný nádrže našeho vlastního auta. Tenkrát v ulici bylo jediný auto to naše, dneska napočítám už čtyři, protože ačkoliv lidí už nepřibývá, aut pořád ano. Automobilismus se u nás velice přemnožil. Kapaliny v autě bylo tak za dvě stovky a nová nádrž stála přes osm tisíc, a to nepočítám boty, který pro packání v tom rozlitým benzínu na ulici nebylo možný už dál provozovat, snad někde na ropný plošině. Policista vyfotil louže, napsal papír a už jsme ho nikdy neviděli. Byla zima, tak se ty ropný kaluže tam držely ještě tři měsíce a I. nemohla kouřit na zápraží.
To zlodějství, když už na něj přišla řeč, já nemám moc rád. Ani to nejdrobnější. U něj totiž snad nejlíp vyniká ta asymetrie mezi ziskem a způsobenýma škodama. Jeden vlastní případ tedy už jsem uvedl, to sebraný palivo a celková škoda, na tom všem je přece ještě horší, že to není v žádný proporci. Chápal bych a bral bych ty loupeže i nějak líp, kdyby ten poměr byl obráceně. Nemám žádnou odbornost v tom řemesle, snad bych mohl uvést ještě krádeže kovů třeba na dráze, za pár desítek korun je pak ohroženej na životě celej mezinárodní rychlík. Jeden jedinej zloděj a ta škoda, co za život nadělá, to je hrozivý. Ti lidi by potřebovali nějak dostat ze společnosti, v tom uznávám nějakou středověkou spravedlnost, bez který by středověk nebyl, kde dneska je. Poklopy od kanálů, řeklo by se pitomost, ale pěknej kov už zase nahrazuje umělá hmota. To je pokles strašnej. Velký krádeže mají nějakou efektivitu a nějak je člověk může chápat, ukrást peníze v bance mi přijde docela v pořádku, proti tomu kus měděnýho drátu nemá úroveň, ti lidi se musejí stydět. Přístupu justice k tý věci moc nerozumím. Velice mě udivuje, když v noci potkám v domě nepozvanýho zloděje, že ho nesmím zastřelit zbraní, kterou nemám. Vím, co má chlap potmě v ruce? Přece jenom blázen by šel do cizího bytu s holejma rukama, když na prvním tržišti si pořídí třeba panzerfaust. Co zmůžu proti komukoliv se svejma šedesáti kilama, i kdyby proti mě stála žena, v týhle práci emancipovaná? Jak podle tmavý stoosmdesáticentimetrový siluety poznám, že jde třeba o čtrnáctiletý dítě? Tady by mělo platit, že na svým území otázky klást nemusím, ani na ně nebývá čas. Vůbec mám někdy pocit, že jsou zloději spíš chráněný. Vzpomínám si na případ chmatáka, kterej ukradl v obchodě elektrokolo. Nechtělo se mu už chodit pěšky. Prodejce pověsil na internet kamerovej záznam, ale zloděj se zveřejněním nesouhlasil a majitel obchodu dostal pokutu. A ještě lepší: soud ve Štrasburku přiznal odškodnění pokladním, který kradly v supermarketu. Zaměstnavatel je natáčel bez jejich souhlasu.
Často a rádi s I. chodíváme na večerní procházky s vínem. Jak to souvisí? Byli jsme jednou v zimě po večeři, ocitli jsme se kdesi v záhumení nějakejch domků, tma, že jsme si potřebovali přisvítit cestu. Jen s největším úsilím jsme pak přesvědčili místního hromotluka, že tam jen nevinně popíjíme. Pomohlo, že asi prostě i fyziologicky nepatříme mezi zlodějský typy, i když kradli bychom možná rádi.
Pěstujou lidi ty procházky čím dál míň. Často nám zastaví i nějaký soucitný auto a navrhne nám, že nás TAM hodí. Pak nevěřícně kroutí hlavou. Nebude to trvat dlouho a po šestý hodině budou venku jen zloději.
Zkusmo se ohlížím za hodinu za sebe, sedm keřů! Sedm relaxačně hotovejch keřů. I takto se dá vinařit. Byl by nesmysl udělat to všecko za den a mít toho plný zuby.

Daniel Jahn

Autor (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy (Naivní sezóna, Dauphin 2017, Vinařský deník, Pragoline 2020) nikdy nevznikly. Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.

Související knihy

Jahn, Daniel

Pragoline, 2020

Jahn, Daniel

Dauphin, 2017