Sloní noha

Beran_Sloni noha
Jedná se o směs písku, betonu, roztaveného jaderného paliva a dalších materiálů, které dříve tvořily reaktor. Poprvé se sloní noha objevila přibližně půl roku po výbuchu elektrárny. Útvary, jež lze v Černobylu nalézt, jsou i přes snižující se dávku radiace natolik nebezpečné, že stání v jejich blízkosti po dobu 180–300 sekund stačilo k získání smrtelné dávky radiace. Dnes je čas potřebný ke smrtelnému ozáření o poznání delší, ale stále by byl pobyt poblíž smrtelný.

„Táhni do hajzlu!“ ječel ženský hlas uvnitř chaty, ze které vzápětí vyšla vysoká mužská postava, posadila se na lavičku a s výrazem smutného klauna beze slova pozorovala vršící se kupu harampádí pod oknem. Vylétaly tudy hrnce, polštáře, oblečení a další nadávky.
„Tohle je taky tvoje!“ vřískala ženská a na trávníku přistála plechová krabice, ze které nárazem odlétlo víko, a do vzduchu se rozprskly barevné papírové obdélníky.
Klaun vstal z lavičky a z mokré trávy sbíral papíry, cpal je zpátky do krabice, když ho do hlavy zasáhla bota, vzápětí druhá. Zavřel krabici, narovnal se, popadl velký plechový kastrol a vší silou ho poslal oknem zpátky do chaty.
„Pomóc,“ ozvalo se zevnitř. „Co děláš, hovado, chceš mě zabít? Pomóc!“ pokračoval křik poté, co za hrncem následovalo veslo z pramice, špalek se zaseknutou sekerou a obě boty.
„Tady máš něco na hraní,“ mumlal klaun a klidně, metodicky vybíral z trávy lžíce, vidličky a nože a plnými hrstmi je vrhal oknem do chaty. Občas přidal i talíř, který vždycky doprovodilo třísknutí a další zaječení.
Na verandách okolních chat se shromáždili sousedé a s kouřícími hrnky čaje a kafe v rukách pozorovali divadlo, teď už téměř nehlučné, protože křik v chatě umlknul. Ke břehu jako barevné kachní hejno přirazil houf dětí na kajacích a přidal se k zevlounům. Klaun ze země sebral vodou nasáklý kožich, a než jím mrštil do chaty, rozhlédl se, usmál se a zamával na pozdrav. Z verand se ozval potlesk, děti na kajacích se po sobě podívaly a k potlesku se přidaly.
Kožich proletěl oknem, ve kterém se objevila ženská hlava. „Co tohle má bejt?“ stačila křiknout ta osoba, než musela znovu padnout na zem, aby se vyhnula letícímu polínku.
„Co to má asi bejt,“ zopakovala postava před chatou, sebrala ze země hokejovou přilbu, nasadila si ji na hlavu a pomalu se blížila ke dveřím. Sousedé zmlkli a napjatě zírali na vchod. Klaun opatrně našlapoval po schodech, vzal za kliku, otevřel. Od chat se ozvalo úlevné vydechnutí, které jako by klauna zbavilo ostražitosti a dovolilo mu nahlédnout dovnitř. V příštím okamžiku ale od dveří odskočil, s hlavou v přilbě zmáčenou proudem vody, za kterým vyletěl ven plastový kbelík.
„Do prdele!“ zařval, popadl za kliku a vletěl do chaty. Kbelík nárazem na kamenný schod prasknul a odkutálel se k vodě. Dveře se s prásknutím zavřely, následovala je dřevěná okenice, děti na kajacích se odpoutaly od břehu a znovu se jako barevné bójky pustily mezi branky v proudu. Část zevlounů zmizela ve svých chatách, zbytek se posadil na lavičky a čekal, co bude dál.
„Viděls ten deštník?“ dloubla mladá žena s batoletem na klíně do muže vedle sebe.
„Jakej deštník?“
„Tamhle. Hodil by se. Skoč tam, než zas vylezou.“
„Jsi blbá? Dělat si ostudu kvůli parapleti… Co když je rozlámanej?“
„Když ho sebereš dřív, než vylezou, ničeho si nevšimnou. Maj jiný starosti. Udělali ostudu, všichni to viděli. Budou rádi, že nepřijeli policajti. Dělej,“ podívala se přísně.
„Achjo,“ vzdychl muž, vstal z lavičky a opatrně prošel mokrou travou k místu s vyházenými věcmi. „Tohle je naše,“ zdvihl deštník ze země a natáhl ruku směrem k ostatním čumilům. „Měl mi ho vrátit už před měsícem,“ dodal a rychle přeběhl zpátky na verandu.
„Ukaž,“ sebrala mu ho žena z ruky a rozevřela. „Prasklej drát,“ řekla zklamaně. „Spravíš to, viď?“
„Mám úplně mokrý ponožky, posranej deštník,“ hučel muž, zul si pantofle, z nohou stáhl ponožky a vyždímal je. „Stálo to za to?“
„Co by s ním asi bylo? Marat ho buď vzteky rozšlape, nebo rozmlátí o dveře. Anebo ona jemu o hlavu. Tím prasklým drátem by mu vypíchla oko. Ponožky uschnou.“
„Vezmu si suchý.“
„Pověs to na šňůru, uschnou, čistý netahej. Nejsem služka, abych na tebe furt prala. Stačí tenhle,“pohladila po hlavě mimino na klíně.
„Prší, ne…“ vzdychl muž a pověsil vyždímané ponožky na šňůru nataženou mezi chatou a lodí vytaženou na velkém podvalu na břeh. Vrzla dvířka a na palubu vyšel stařík v pruhovaném tričku a trenýrkách.
„Co se děje?“ ukázal holí na chatu v hlavní roli pro dnešní den.
„Stěhování bez dohody, Marat a ta jeho,“ odpověděl muž a z visících ponožek vymáčkl dešťovou vodu.
„Aha,“ protáhl námořník a podrbal se ve vousech. „Měli říct mně, já bych jim poradil medicínu,“ zdvihl hůl a zahrozil k chatě.
„To by moc nepomohlo. Já myslím, že to maj jako koření k životu. Ji by to jinak nebavilo. Maj co dělat do večera, než to uklidí.“
„Se mnou by měli uklizíno raz dva,“ nedal se stařík a nespokojeně kroutil obličej směrem k chatě. „Kdyby aspoň přestalo pršet. Jdeš večer do hospody?“
„Asi jo.“
„Tak večer,“ mihla se hůl na pozdrav a vzápětí práskly dveře kajuty.
„Co chtěl?“ zeptala se žena, když se muž vrátil vedle ní na lavičku.
„Abych šel večer do hospody.“
„No jasně, hospoda. Hovno. Nebo chceš mít večer na Maratův způsob?“
„Jako že mně podřízneš ve vaně? Nemáme vanu.“
„Podříznu?“
„No proč se mu asi říká Marat. Podle toho Francouze, co ho propíchla ženská, když ležel ve vaně.“
„O tom já nic nevím. Ale nezní to špatně. Podřezávat tě nebudu. Akorát tu potmě budeš sbírat svoje věci. Jako Marat.“
„Kvůli pitomý hospodě?“
„Kvůli tomu, že dáš přednost pitomýmu dědkovi a pitomý hospodě přede mnou.“
„Tak dobře, nepůjdu nikam.“
„Hodnej.“
„Já vím.“
Setmělo se, déšť zhoustl, verandy chat se definitivně vyprázdnily. Drobné lístky vrb nakloněných nad vodu se v dešti třepetaly, v prohlubních mezi kořeny se vytvářely kaluže. Děti na protějším břehu vytahovaly z řeky lodě, s neoprénovými pásy kolem těla se podobaly přerostlým kachnám. Na dřevěné boudě stojící opodál se rozsvítil rudý nápis „Hospoda“.
Vrzla dvířka na lodi a stařík v pruhovaném tričku se o holi došoural k chatě, kde před chvílí seděli ti dva s dítětem a ukradeným parapletem. Chvíli zíral do osvětlené místnosti, pak si odplivl a vykročil. Cestou ze šňůry shodil nacucané ponožky.


Stanislav Beran

Stanislav BeranAutor (nar. 1977) absolvoval obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se začal věnovat próze. Vydal povídkový soubor Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), novelu Hliněné dny (2009), další soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně (2013) a romány Vyšehradští jezdci (2016) a Kocovina (2019). Působí jako manažer ve farmaceutické firmě.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeAž umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa

Beran, Stanislav

Host, 2007

zobrazit info o knizeHliněné dny

Beran, Stanislav

Host, 2011

zobrazit info o knizeŽena lamželezo a polykač ohně

Beran, Stanislav

Host, 2013

zobrazit info o knizeVyšehradští jezdci

Beran, Stanislav

Host, 2016

zobrazit info o knizeKocovina

Beran, Stanislav

Odeon, 2019

Napsat komentář