Knihu Cestou životem od autorky Alice Wagnerové
vydalo nakladatelství Prostor v edici Střed.

Ranní lázeň

Pomalu se ponořila.
Ze schodů by se měl drátěnými kartáči, drátěnými kartáči seškrábat mech; dřív než je celé pohltí.
Vybavily se jí staré cementové schůdky vedoucí k vodě, teď úplně zarostlé travou a vlaštovičníkem. (Vlaštovičník se svým žlutým mlékem ulpívajícím na prstech.) Za deset let, za deset let vyraší i z cementu olšové pruty. Ať tam někdo sedával nebo ne. Seškrábat drátěným kartáčem za rok zas a za rok zas. Údržba zdání.
Vzpomněla si na jámu vykopanou až k hlušině, kam se celé léto házejí ostříhané hnijící výhony odkvetlých rostlin.
Mají pro tento rok vegetaci už za sebou.
Co na mne hledíš, co na mne tak hledíš, ty pitomý rybníku! Ano, mám je, mám je, na předloktí vytetované číslo. Navždycky.
Ale to už ji objal veliký studený pocit svobody.
Je léto, pořád je ještě léto. A ona žije.
Jakýsi balvan jako by na chvilku tiše spočinul na dně zátoky. Slunce, po ránu ještě plné vody, se nesměle opíralo do hladiny; u protějšího břehu v drobných částečkách vzrušeně zářily lekníny. Kdesi v dálce přejela motorka prašným polem.
Z vody už není vidět na terasu. Stromy úplně zakryly výhled… Není nikdo, kdo by se z terasy díval na vodu, tak je to. (Ze schodů by se měl drátěnými kartáči seškrábat mech.) Není nikdo, kdo by se z terasy díval na vodu. Na olšovém listu, splývajícím po hladině, se pevně držela skoro utopená včela a sála a sála, nožky hustě polepeny pylem.
Koupávali se vždycky dřív než ona. Její rodiče. (Kolik let bylo otci, když spolu hrávali svou tajnou ranní hru?) Stával v bílém letním obleku nahoře na terase; ona vystupuje z vody kryta olšovým křovím a živým plotem. Kryta, a přece ne úplně skryta. Je to šest schodů ke koupacímu plášti pověšenému na klice branky nebo přehozenému přes plot; šest kroků, které je možné udělat rychle nebo pomalu, schválně pomalu
s důrazem na každý schod, a pak si váhavě oblékat koupací plášť, nebo dokonce ještě napřed otřít složeným pláštěm jako ručníkem mokré vlasy. Jak postupně nabývala ve hře dokonalosti, poskytovala někdy štědře ze svého těla, a jindy zas téměř okázale rychle vyběhla po schodech a vklouzla do pláště, aby hranou bezděčností připomněla tomu nahoře vzácnost a kradmost těch ranních okamžiků a sama pro sebe zase obnovila
vytrácející se pocit bezprostřednosti a neúmyslnosti ve svém chování. Stejně tak otec odcházel někdy ještě dřív, než dosáhla břehu.
To byla hygiena hry, kterou hráli několik let společně, s každým jarem vždy znovu a rafinovaněji. Hra, v níž ona bezelstná byla vědoucí, a druhá strana, daleko zkušenější, hrála naivní part, který by byl vlastně příslušel jí. Když pak všichni tři společně seděli u snídaně, byli oni dva, každý sám pro sebe, již nasyceni a zároveň rozdychtěni svou ranní snídaní v trávě. Vzduch se najednou prudce rozezněl starými hlasy a vůněmi. Nahoře na terase se zakývaly dva stíny a lehce sjely k zemi po zeleném svícnu túje. Tohle je to poslední, co zůstalo, levný požitek ranní koupele. Obrátila se na záda, aby víc vychutnala vodu. Jenom nahota (nahota!) zachraňuje svobodu a výjimečnost této chvíle.
To je to poslední, co zůstalo. Pár anglických knížek a dům, vyčerpávající dům, který je jim volný jako šaty na hubeném těle. Odpírané prázdniny, věnované na opravu střechy a natírání žlabů, jej neudělají ani dražším, ani útulnějším. Zůstanou chodby, které by potřebovaly nové koberce, a vrácené obrazy, které zrcadlí to, co bylo. Sami sebe, sami sebe pořád dosazujeme do toho domu.
U dřevěného mola patřícího k sousednímu domu se nemotorně kymácely tři loďky. (Každá partaj má jednu.) Město pomalu ustupovalo ze svých pozic na hladině, věž farního kostela se už sotva špičkou dotýkala zelených stromů na ostrově. Pomalu, neodvratně přicházela hodina Grandhotelu.
Sochy světců na mostě, který rozděloval rybník na dvě nestejné části, přímo ze života věčného žehnaly projíždějícím náklaďákům, roztřásajícím jejich svatá těla. Dole pod mostem, v bezpečí mimo dosah lidské ruky, se divoce projížděly a potápěly drobné čírky, které i dospělé pořád vypadají jako mláďata nějakého většího a moudřejšího ptáka. Malá naděje ji najednou zašimrala v kříži. Naděje letního dne (je léto, pořád je ještě léto), kdy kolmé sluneční paprsky dávají pocit, že je možno dosáhnout cíle. Tato hodina je to jediné, co skutečně mám, vyznávala, tato hodina je můj jediný opravdový majetek, to jediné, co mi zůstalo.
Všechno bylo najednou blízko, na dosah ruky, a slunce v mandorle se zastavilo ve znamení slavnosti. (Poslední zbytek dávno ztracené slavnosti dne.) Plavala dál a dál po hladině, skoro se v ní ztrácela, jenom její hlava se nepatrně zvedala nad vodní plochu jako plovoucí barevná bóje.
Na sousední molo vyšel člověk v béžové letní bundě, odvázal loďku a odrazil.
A budu mít pomalu vegetaci za sebou. Jednou provždy to budu mít za sebou. (Šťastní chrousti, žijí čtyři roky dětství proti čtyřem týdnům dospělosti.) A byly tu přece kdysi dny prožité tak samozřejmě a ledabyle, jako by se teprve uplynulými lety měl stávat skutečností. Byly tu, byly – sedmkrát v týdnu se opakující zážitek dne, kdy sama existence už znamenala smysl. Hudba hrála, prapory vlály, větrná růžice na menší věži křesťanského kostela v modru otevírala svět do nekonečna. To všechno, domov, rodiče, zahrada i léto, to všechno, jak se později ukázalo, bylo jen nastražené osidlo, do něhož se člověk zaplétá víc a víc. Všechno se nakonec proměnilo v tíhu. I láska, ano, taky láska. Ze všeho se časem stala jenom přitěžující okolnost. Dnes už to ví, ta slavnost byla v ní, jenom v ní. Oni měli taky svou tíhu. Možná že už pro ně bylo všechno jenom tíha – růžový porcelán na terase, těžké schody, těžká zahrada, olověný dům, olověný ubrus, i to ráno na terase jim možná bylo těžké. Jenom rybník, doširoka rozlitý jako boží oko, jenom ten jim byl lehký; teď to ví, jenom rybník jim byl lehký. (Proč je člověk vždycky tak pozdě stejně starý jako jeho rodiče?) Proč to nemohlo navždycky setrvat ve stavu očekávání? Laskavé a nepřístupné jako zelený ostrov uprostřed rybníka, tak žádoucí, přímo stvořený pro to, aby byl dobýván? (Noze, která na něj vstoupila, připravil však jenom rozčarování svou zemí hustě pokrytou čerstvým ptačím trusem.) Ze schodiště by se měl… pořád by se něco mělo… Sama sebe dosazuje do toho domu. Je v něm všechno, co bylo, a zároveň nic z toho. Zůstal jenom on sám, jako rakev po nebožtíkovi, kterému bylo dopřáno přečíst si vlastní parte. Svět se uzavírá, před jejíma očima tiše zapadá a odvrací svou tvář. (Když jsou všechny obzory pevně uzavřeny, teprve začíná skutečný život.) To ne svět, svět je pořád stejný, jenom ona pomalu stydne. Co ji může ještě čekat? Nějaká desítka let, které k jejímu životu už nic podstatného nepřidají. Bude mít pomalu vegetaci za sebou. Všechny možnosti jsou vyčerpány, aniž z nich někdo vlastně čerpal. Na jejím životě už nezáleží. Bylo to tak hebké pomyšlení. Je úplně jedno, jestli ještě žije, nebo je mrtvá. Stejně už tady neměla být. S číslem nebo bez čísla. V zimě zakrytým dlouhým rukávem. Na hladině plavala drobná zrnka sazí. A že tu ještě je, je stejně jenom jakési nedopatření. Pocit, že na ní už nezáleží, že všechny cesty jsou již uzavřeny, jí přinášel zvláštní úlevu. Chladne, pomalu chladne. Cítila, jak ji to osvobozuje a zbavuje všech povinností. Už nic nebude, už se nic nestane. Jestli budu mít jen trochu štěstí, tak mne už nic, skutečně nic nečeká. Dej, ať mne už opravdu nic nečeká, zaprosila. (Jednou, jednou jí to docela stačilo.) Zatajila dech a náhle uslyšela pramen – tiché do sebe pohroužené bublání pramene, který v jejich zahradě už tolik let vytéká ze zrezavělé trubky, úplně zakryté kapradím. Neslo se po hladině až k ní jako nějaké poselství. Slyší je skutečně, nebo se jí to jenom zdá? „Dobré jitro, paní Irmannová,“ zavolal na ni soused z loďky, která právě projížděla kolem. (Ano, pramen, ten tekl vždycky, když tady byli, i potom, když se vrátila, stále stejně bez proměny, jako by byl vymaněn z moci času.)
„Dobré ráno, pane Svoboda,“ slyšela se, jak odpovídá. (My všichni jsme pod mocí času.)
„Jestlipak ste se do té vody aspoň teple oblíkla?“ ohlásil se znovu soused.
„Já že bych vám dojel pro svetr.“
„Není potřeba, pane Svoboda.“ (Kdo si to s námi hraje? Kdo to všechno tak rafinovaně nastražil?)
„Ta voda je letos dobrá tak akorát na revma.“
(Chce se bavit, chce se bavit, polekala se. Ale co by si počali, kdyby jim jednou za čtrnáct dní nepřišel pokosit trávu?)
„Já mám ráda studenou vodu, pane Svoboda.“
(Kdysi se přece zdálo, že je možné něčeho dosáhnout. Ale čeho, čeho dosáhla ona? Vrátila se, to bylo všechno.)
„Pomalu po létě, a ještě sme se ani neohřáli.“
(Dosáhla jenom tíhy, která je rok od roku větší.)
„Ani ta naše louže letos řádně nevykvetla. Já se vám přiznám, já tam letos ještě nebyl. Taková voda, to se vůbec nehodí. Hotová zbrojnice.“
„Ale nepřehánějte, pane Svoboda.“ (Hlavně že už to snad má všecko za sebou.
Jednou jí to docela stačilo, její účast ve světové hře.)
„No jo, vám to nepřijde, vy ste na to vytrénovaná,“ zasmál se a otevřel ústa bezstarostně plná zlatých zubů. (Proč se ten člověk musí jmenovat zrovna Svoboda.)
(Vždyť už ani neví, jaké to tam bylo, a přece to tady pořád je. Jako staré noviny, které už sedmdesát let palcovými titulky oznamují, že DNES KRÁTCE PO POLEDNI PŘIJEDE NA NEJMODERNĚJŠÍ LODI SVĚTA, PARNÍKU KONZUL, ŠPANĚLSKÁ KRÁLOVNA ISABELLA NA OFICIÁLNÍ STÁTNÍ NÁVŠTĚVU VELKÉ BRITÁNIE. Tráva vyroste i na Appellplatzu… Střílet bez výstrahy; zastřelit každou trávu a každé semeno, nebo poslat do transportu. Vlaštovičník pro výstrahu usmrtit postupným rozřezáváním na drobné kousky. Co na tom? Člověka je taky možné porazit jen jednou. Pak už se dá snadno řezat. Žlutá krev se lehce spláchne vodou z hadice.)
„Co jste říkal, pane Svoboda?“ (Vždycky, když zabíjí pavouka, musí si vzpomenout sama na sebe.)
„Pan doktor teď dělá taky na osvětě, že?“ řekl a zavesloval skoro až k ní. „To si polepšil, ne?“
„Nestěžuje si, pane Svoboda.“ (Copak proboha nikdy neodjede? Bude tady sedět a bavit se až do oběda?)
„To si myslím, pořád lepší než v advokátní poradně. Kdyby se dneska lidi tolik nerozváděli, neměli by tam ti chudáci do čeho píchnout.“
„To víte, pane Svoboda.“ (Co jiného to bylo než velký spolek přátel žehu? Život je stejně jenom postupná likvidace všeho živého ve jménu života.)
„Tak v Grandu prý máte zas nového vedoucího. To už je třetí v tomto roce.“
„Čtvrtý, pane Svoboda.“
„Tam se to ale střídá. No jo, každý si nakrade a pak jde.“ (Která tvář světa byla ale ta pravá a žitá po zásluze? Co vlastně bylo zdání a co skutečnost? Růžový porcelán na terase, nebo dřevěné palandy, dřeváky, krysy a plynové komory? Co z toho bylo víc lidským světem?)
Na jaře a v létě se v zahradní nádrži topily po desítkách včely. Bylo jí tenkrát devět let; listem kosatce šetrně vybírala nehybná tělíčka, která se ve vodě nashromáždila během dopoledne, a opatrně je přes celou zahradu odnášela na bílý zahradní stůl. Tam o ně pečovala, soustavou drobných listů jim láskyplně rozhýbávala nožičky, nebo se jenom dívala, jak osýchají, začínají se pohybovat, lézt, bzučet, roztřásat křidélka a nakonec odlétají. Ty, které zůstaly nehybné až do večera, pak po západu slunce rozmetala dřevěným pravítkem po zahradě. Jako záchranná služba běhala často celé odpoledne mezi stolem a nádrží se sanitním vozem – pevným lupenem bergenie. Potíž byla v tom, že tempo, v němž se další včely topily v nádrži, bylo daleko pomalejší než tempo zachraňování, a tak pravidelně přicházela chvíle, kdy zachránce už neměl co zachraňovat, kdy stále víc včel navrácených životu opouštělo včelí nemocnici a zahradní stůl se povážlivě vyprazdňoval, až jej nakonec smutně křižovaly jenom dva nebo tři nejtěžší případy. A nové přírůstky stále nepřicházely. Tak jednou odpoledne se konečně stalo to, co potlačováno už několik dní zrálo v podvědomí: když stále nebylo co zachraňovat, srazila do vody několik včel, které měly sosáčky dychtivě zabořeny ve vodních kapkách na okraji nádrže. A když ani tam pak žádné nebyly, chodila po zahradě a do prázdné krabičky od zápalek sbírala včely z květů, házela je do nádrže, nechala chvíli topit a pak je opatrně vybírala a odnášela na slunce. Brzy cítila, že tento způsob jí přináší daleko větší uspokojení a dvojnásobnou radost: radost z topení a radost ze zachraňování.
Rozhlédla se. Hodina Grandhotelu hrozivě stála nad rybníkem.
(Přijde pozdě, zase přijde pozdě.)
„A vaše Evička už se vrátila z Německa?“
„Až příští týden, pane Svoboda.“
Najednou si uvědomila, že je jí vlastně hrozně zima. (Chladne, pomalu chladne.)
Cožpak ten chlap nikdy neodjede? Bude muset zůstat ve vodě až do oběda?
„Jarda Dvořáků tam byl teď s odbíjenou, ale moc se mu tam nelíbilo.“
Zdálo se jí, že už to nevydrží ani chvilku. Nebo tady trčí jen proto, že ví… Ponořila se, jak nejhlouběji mohla. (Kolikrát ji tam mezi osmnáctým a dvacátým rokem usmrtili svlékáním?)
„Paní Irmannová, vždyť vy už musíte být jako rampouch.“
„Taky jsem,“ řekla. Ale stud, tolikrát poražený, se ještě bránil.
„Tak proč, proboha, z té vody nevylezete? Nastydnete si to… no vnitřnosti.“
Podívala se na něj.
„Dokud jste tady, tak nemůžu, pane Svoboda.“
Přijal to jako žert.
„Kvůli mně?“
„Ano, kvůli vám, pane Svoboda.“
„To vás tolik poutá moje osoba?“
„Ale ne. Rozumějte, dokud jste tady vy, tak nemohu z vody.“
„Já vás přece nedržím.“
„Já jsem totiž ve vodě jenom tak.“
Přejel si rukama po celém těle. „Jako bez plavek?“
„Ano, pane Svoboda, bez plavek.“
„Ježišmarjá, milostpaní,“ řekl a odvrátil pohled, „to vy jenom kvůli mně trčíte v té studené vodě? Proč jste to neřekla hned? Já přece nejsem žádnej sprosťák! Co vy si teď o mně můžete myslet?“
„Ale nic, pane Svoboda.“ (Kolik bylo otci, když spolu hrávali svou malou ranní hru?)
„Na mou duši, milostpaní, já jsem neměl ani tušení… Vydržíte to ještě chvilku?“
Loďka se začala divoce otáčet.
„No jo,“ řekl najednou a složil vesla, „jenomže, když já pojedu od vás, budu zrovna čelem k vám. Víte co, já se s loďkou otočím, a až bude možno, tak na mne zavoláte. Nebo počkejte, ono to půjde taky takhle…“
Zády k ní začal obrácenými pohyby vesel pádlovat pryč.
„Tak už můžete, milostpaní, už můžete.“
Odjíždějící loďka ji rytmicky zdravila zdviženými vesly.
Saujude, Saujude Esther Irmann, Häftling Nummer fünfundsiebzigtausend sechshundertfünfundneunzig…
Rychle doplavala k břehu, tam, kde koupací plášť visel jako záchranný pás na rozpadlém plotě.

——————-

Přečtěte si další ukázku.

——————–

O autorce

Alena Wagnerová (1936), spisovatelka, orální historička a editorka, se narodila v Brně a od roku 1969 žije v Německu. Publikuje od šedesátých let, zejména sociologické studie, eseje a prózu. Píše česky i německy. Je autorkou biografii Sidonie Nádherné (2010), české a evropské osobnosti, jejíž život se odehrával na pozadí první poloviny 20. století, jejího bratra Johannese (2014) pohybujícího se v okruhu Franze Kafky a české novinářky Mileny Jesenské (1996). Kniha V ohnisku nepokoje (2003) obohacuje kafkovskou literaturu o pohled na spisovatelovu rodinu. Próza Dvojitá kaple (1991) je autorčiným osobním vyznáním a popisuje její cestu sebepoznání. V textu Co by dělal Čech v Alsasku? (2011) sleduje alsaskou stopu Jiřího Weila. Žena za socialismu (2017) je překladem sociologické monografie vydané původně v Německu. Dlouhodobě a systematicky se zabývá česko-německými vztahy. Připomeňme rozhovory s Němci a Čechy ze Sudet – Odsunuté vzpomínky (1993) a Neodsunuté vzpomínky (2001) nebo publikaci o německých odpůrcích nacismu v Československu A zapomenuti vejdeme do dějin (2010).

Zdroj informací: Tisková zpráva

Nakladatelství PROSTOR vzniklo v prosinci roku 1989 jako přímý pokračovatel samizdatové edice Prostor a stejnojmenné revue, která vycházela od roku 1982 v nepravidelných periodách. Nakladatelství se hlásí k hodnotám evropského liberalismu. Vedle beletrie se orientuje na historii a kulturní dějiny s přesahem do ostatních společenskovědních oborů.

Související knihy

Wagnerová, Alena

Prostor, 2019