Ukázka z knihy Posedlost láskou (Frank Tallis)

Posedlost laskou
Britského psychologa k napsání knihy na pomezí beletrie a literatury faktu inspiroval římský filozof Titus Lucretius Carus. Ve svých dvanácti příbězích se zabývá různými podobami lásky a jejími vlastnostmi. Odhalte znepokojivá zjištění…

Knihu Posedlost láskou od autora Franka Tallise
vydalo nakladatelství Portál.

Nevyléčitelný romantik

O nemožnosti dokonalé lásky

Paul a Imogen spolu byli pouhé čtyři měsíce. Novost je mocné afrodisiakum, ještě větší, když se pojí s krásou. Náhlé odepření objektu Paulovy touhy v době, kdy byl stále ještě v počátečním mučivém opojení lásky, v něm vyvolalo hlubokou depresi. Bylo na něm něco, co mi připomínalo drogově závislého, roztřesená zesláblost. Změnil polohu, pomalu a se zjevným nepohodlím, jako by mu každičký sval v těle způsoboval bolest, a prohlásil: „Někoho takového, jako je ona, už nikdy nepotkám.“
Tuto větu pronesl se zarputilým přesvědčením.

Požádal jsem Paula, aby se nad svými slovy znovu zamyslel.
„Opravdu? Někoho, jako je Imogen, už nikdy nepotkáte?“

….

„Byla jedinečná.“
„Copak není každý jedinečný?“
„Byla úplně jiná než ostatní. Vážně.“
Imogen byla krásná. Nebyla však krásná tak, jak jsou krásné jiné ženy. Její krása byla jiného řádu, jiné velikosti. Byla krásná stejně jako princezna z pohádky. Obklopovala ji oblaka třpytivého prachu a nad ní se klenuly duhové oblouky.
Psychoanalytici chápou idealizaci jako obranu. Zjednodušuje svět, aby zmírnila úzkost způsobenou nedůsledností a nepříjemnými složitostmi. Idealizace vždy obnáší určitou míru popření: abychom někoho viděli jako dokonalého, musíme popírat existenci jeho méně příznivých vlastností.

….

„Hádali jste se s Imogen někdy?“ zeptal jsem se.
Paul se rozhlédl po místnosti, jako by odpověď na mou otázku byla napsaná na zdi. Potom konečně odpověděl: „Ne, ani ne.“
„Když říkáte ‚ani ne‘…“
„Občas jsme se neshodli. Probírali jsme spolu spoustu věcí – politiku, obrazy, hudbu. Měla vyhraněné názory na moderní umění, některé z nich mi připadaly dost extrémní. Ale miloval jsem její náruživost.“
„Když jste byli spolu, Imogen neřekla nic, co by vám vadilo?“
Chvíli nad mou otázkou přemýšlel. „Imogen…“ Ale nedokončil větu. Nedokázal proti ní nic říct. Bylo mu nepříjemné pouhé pomyšlení, že by ji kritizoval. Odkašlal si do pěsti, rozpačitý a náhle ostražitý.

„Určitě mě pořád miluje,“ pokračoval Paul. „Myslím, že je jenom zmatená. Ve svém nitru, někde v hloubi srdce, určitě pořád něco cítí… spojení. Možná to všechno bylo příliš intenzivní. Víte, příliš mnoho, příliš brzy. A ji to udolalo. To se přece stává, ne?“
„Jste si jistý, že vás stále miluje. Ale jak to víte?“ Přišel s několika nelogickými vývody, ale já jsem se nedal. „Jak víte, co si Imogen myslí?“
„Prostě… jsme naladění na stejnou vlnu. Tedy aspoň mám takový pocit.“

….

„Udělal jsem něco, co fakt nevyšlo.“
„Co jste udělal?“
„Zavolal jsem Imogen.“ Paul stiskl rty tak pevně, až se mu zcela odkrvily. Uběhlo pár vteřin a potom pokračoval: „Chtěl jsem zjistit, jak to vidí. Už uběhlo pár týdnů a napadlo mě, že třeba trochu pokročila, víte, že bude ochotnější mluvit o tom, co se stalo.“ Potřásl hlavou – lehounké zachvění. „Neměla zájem. Řekla, že ji mrzí, že jsem nešťastný, ale že k tomu nemá co dodat. Snažil jsem se dál vést rozhovor, zeptal jsem se jí, co jsem udělal špatně, jak bych to mohl napravit…“ Paul si dloubal kůžičku kolem nehtu. „Když jsem hovor ukončil, byl jsem na sebe naštvaný.“
„Proč?“
„Pořádně jsem jí neřekl, jak to vidím. Chtěl jsem znít klidně, rozumně – ale byla to jen přetvářka, neupřímnost. Tak jsem jí zavolal znovu.“
„Za jak dlouho?“
„Za deset minut. Možná za patnáct.“
„Aha.“
„Vylil jsem si srdce. Řekl jsem jí, že ji miluju a udělám cokoli, aby se vrátila. Prosil jsem ji, ať mi dá ještě jednu šanci.“ Polkl a jeho ohryzek vyskočil nahoru a zase klesl dolů. Zjevně mu připadalo těžké říct další větu.
„A jak zareagovala?“
„Řekla, že nechce, abych jí volal – abych jí už nikdy nevolal.“
„To pro vás muselo být hodně těžké.“
Paul začal zhluboka dýchat, a když promluvil, zadrhával se mu hlas. „Mluvit s ní, vědět, že tam je, na druhém konci drátu, a už možná nikdy… strašně ji miluju.“ Zabořil hlavu do dlaní.
Zpočátku byla jeho muka mlčenlivá, ale marně se snažil ovládnout své emoce a přerývané hlásky přešly v hlasité vzlyky. „Do prdele,“ řekl. „Omlouvám se.“
„Není za co se omlouvat.“
Paul vzhlédl. Měl nateklé oči.
„Stává se tohle často?“
„Ano.“ Podal jsem mu papírové kapesníky.
„Děkuju.“ Otřel si slzy a vysmrkal se.

——————–

Přečtěte si další ukázky.

——————–

O autorovi

Britský psycholog a psychoterapeut Frank Tallis se ve své praxi rád zabývá stinnými stránkami lidské psýchy.

Zdroj informací: nakladatelství Portál


Portál byl založen v roce 1990 a dnes patří mezi dvacet největších nakladatelství v ČR. Vydává publikace z těchto oblastí: psychologie, pedagogika, sociální práce, média, populárně psychologická literatura, příručky pro rodiče, knihy her, knihy o zdravém životním stylu, rozhovory se zajímavými osobnostmi, knihy pro děti aj. Vydává také čtyři periodika: Psychologie dnesDěti a myRodina a školaInformatorium 3–8. Portál pořádá též odborné semináře pro pedagogy (akreditace MŠMT) a kurzy pro rodiče.

 

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizePosedlost láskou
a jiná znepokojivá odhalení

Tallis, Frank

Portál, 2019

Napsat komentář