Zážitek z Benátek

Koblihova_Zazitek z Benatek
Je to už hodně dávno, co jsme se coby mladá rodina, tedy můj muž, dva kluci a já, rozhodli jet na týdenní dovolenou do Itálie.

Děti byly ještě malé a peněz jsme moc neměli, ale přesto jsme byli rozhodnuti, že letošní dovolenou strávíme u moře, aby si děti užily zdravého mořského vzduchu, sluníčka a mořské vody.
Dovolená se vydařila, bylo sice dost horko, že se v noci až spát nedalo, ale vcelku jsme byli s pobytem a jídlem spokojeni a moře bylo kouzelně krásné a přívětivé.
Co by to však bylo za dovolenou v Itálii, kdybychom se nejeli podívat do Benátek, na Perlu v Laguně, jak se Benátkám říká. A tak jsme se přihlásili do seznamu zájemců o výlet do Benátek. Dali jsme dohromady skoro celé naše kapesné, protože výlet byl dost drahý a my jsme měli peněz opravdu poskrovnu. Museli jsme si odepřít i návštěvu aquaparku, což nás trochu mrzelo, ale řekli jsme si, že do aquaparku se můžeme podívat i u nás doma, ale Benátky jsou jen jedny a máme teď dobrou příležitost vidět je na vlastní oči. A tak jsme jeli.
Autobus nás odvezl na pobřeží a dál jsme pokračovali po moři trajektem k přístavu v Benátkách. Na lodi bylo tolik  lidí, že jsem stála doslova na jedné noze, byli jsme namačkáni jeden na druhého. Moc se nám tohle cestování nezamlouvalo, ale přežili jsme to a zakrátko jsme vystoupili na břeh laguny.
Kam jít? Vůbec to tady neznáme, půjdeme tedy s davem. A šli jsme. Horko bylo téměř nesnesitelné, snad 45 stupňů, a všude davy a davy lidí. Každý chtěl vidět Benátky. Došli jsme až na náměstí svatého Marka a opět davy lidí, a navíc hejna holubů. Rozhlíželi jsme se kolem a čekali, až se dostaví ten úžasný pocit okouzlení a obdivu. Nic z toho však nepřicházelo, všechno bylo sice krásné, velkolepé a jedinečné, jenže my jsme v tom horku spíš toužili po příjemném stínu, klidném zákoutí a vychlazené limonádě.
Mladší syn začal ubrekávat a starší se zajímal o létající holuby, jichž bylo opravdu hodně a kteří svými mávajícími křídly alespoň trochu vířili rozpálený vzduch.
„Mami, mně se chce čůrat.“
„Jé, tak musíme najít záchod.“
Našli jsme ho, ale ta fronta! Kolik asi stojí použití WC? Když jsem zjistila, že dvě eura za jednu osobu, což bylo v tu dobu do přepočtu asi šedesát korun, poněkud mě to šokovalo. Nebyli jsme zvyklí na takové cenové rozdíly. Nu, co se dá dělat…
Jelikož se blížilo poledne a slunce nám stálo skoro nad hlavou, našli jsme stinné místo v parku, sedli si na lavičku a vyndali jídlo, které jsme dostali v hotelu jako balíčky. Jídlo bylo úplně rozměklé a rozteklé, hlavně sýr. Snědli jsme tedy alespoň, co se ještě dalo sníst, a nevábné zbytky hodili místním kachnám. Ať se taky pomějí. Limonáda, kterou jsme měli s sebou, v tom vedru tak zteplala, že nebylo radno ji pít, a jelikož jsme byli v hotelu poučení, abychom se pro jistotu vyhnuli konzumaci vody, tryskající v benátských kašnách, šli jsme do restaurace, kde jsem objednala limonádu. Když jsem se dozvěděla, kolik mám za ni zaplatit, bylo mi jasné, že pohled s obrázkem Benátek si už nekoupíme. Jedna sklenička – dvě deci – stála sedm euro, což bylo zhruba dvě stě deset korun českých. Nejdražší limonáda, kterou jsem v životě pila.
Osvěžení jsme se vydali k místu, odkud vyjížděly gondoly na plavbu po Grande kanálu. Jen tak ze zvědavosti jsem nahlídla na tabulku informující o době a ceně jízdy. Ano, na romantiku si dnes opravdu musíme nechat zajít chuť. Možná někdy příště… Harmonikář, který stál kousek dál a hrál na svoji harmoniku krásné a romantické melodie, se přívětivě usmíval. Šla jsem k němu, usmála se také a pokusila se o konverzaci.
„Dobrý den. Znáte tuhle? Tu de londe sej fííílja, venécja redžína del máár…“
Nic neříkal, usmíval se a nehrál. Písničku nejspíš neznal a asi mi nerozuměl. Ani se nedivím…
Šli jsme zase dál, po mostku nahoru a dolů, rovně a zase za roh, tady už to známe, tohle jsme ještě neviděli, prostě nazdařbůh.
„Mami, kdy už pojedeme domů?“
„Za dvě hodinky, až přijede trajekt, pak pojedeme domů,“ ubezpečovala jsem mladšího syna. Ani nevíte, jak jsem se těšila na chvíli, až nastoupíme na trajekt a znovu pojedeme v obrovském davu lidí, tentokrát ale zpátky ke břehu a pak do hotelu.
„Pojďme si koupit něco k jídlu.“ To je dobrý nápad, ale za co si to koupíme?
Manžel spočítal skrovný zbyteček peněz a za něj jsme v místním fast foodu – malé pizzerii – koupili jeden (opravdu jeden!) kousek pizzy a rozdělili ho dětem. Pak už jsme šli na nábřeží, kde jsme měli čekat na příjezd trajektu. Sedli jsme si, dokonale utahaní a unavení, na okraj chodníku, když vtom – rup! Manželovi při dosednutí na obrubník praskly kraťasy a samozřejmě v rozkroku. Všichni čtyři jsme se začali i přes to úmorné vedro a únavu tak hlasitě smát, až se po nás lidé ohlíželi. Vstali jsme a šli hledat místo, kde bych mohla manželovi zašít roztržené kalhoty. Našli jsme malý tichý dvorek u jednoho domu, já jsem vytáhla z kabely šitíčko, které s sebou vždy pro všechny případy nosím, a dala se do zašívání. Vtom z domu vyběhl mladší muž – nejspíš někam spěchal –, a protože nečekal, že nás tady uvidí, asi se lekl a začal celkem hlučně po italsku nadávat. Ani jsem nezvedla oči od šití a pěkně po česku jsem mu s klidem odpověděla, aby mi políbil záda nebo něco podobného, a zašívala jsem dál. Muž si šel po svých a kalhoty byly za chvíli zase celé. Mohli jsme v klidu jít na nábřeží čekat na trajekt.
Když jsme vystoupili na pevninu, oddychla jsem si tak, že to bylo slyšet až do Benátek. Teď ještě počkat na příjezd autobusu, který nás má dopravit k hotelu. Šli jsme si tedy sednout do místní restaurace na zahrádku, ale jelikož jsme neměli už žádné peníze, nic jsme si nemohli objednat, což se zřejmě moc nelíbilo slečně servírce, která přišla pro objednávku jídla a pití. Lámanou angličtinou jsem jí vysvětlila, že zde „jenom sedíme a nic nechceme a čekáme na autobus“. Něco zamumlala a odešla. Snad to pochopila. Stihli jsme na rozloučenou s Benátkami ještě tenhle menší trapas. Inu, zážitek jak má být. Ale přes všechny ty nesnáze a potíže vzpomínám na Benátky s láskou a úsměvem na tváři, protože to byl vlastně nezapomenutelný zážitek a hlavně – byli jsme tam všichni pěkně pohromadě, celá naše rodina, a s rodinou je člověku dobře kdekoli na světě.

Koblihova_Zazitek z Benatek2


Ilona Koblihová

Koblihova_IlonaAutorka se narodila v roce 1965 v Praze. Už jako předškolní dítě moc ráda četla a kreslila. Její první literární dílka začala vznikat v době školního věku, příběhy ze života lidí, kteří svým zjevem připomínají zvířátka, má dodnes pečlivě uschované ve svém tajném
inventáři z dětství. Plavovlasé srdce je její první vydaná knížka, v pořadí druhá knížka s názvem Před tváří bohů je pohádkový příběh odehrávající se ve Starém Egyptě. V současné době připravuje vydání 1. dílu zpěvníku písniček pro děti a další knížku, jejíž námět vychází ze skutečnosti a jednou z hlavních postav jejího příběhu je pohádková bytost.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizePlavovlasé srdce

Koblihová, Ilona

Mezera, 2008

zobrazit info o knizePřed tváří bohů

Koblihová, Ilona

EPIKA, 2010

Napsat komentář