Ukázka z knihy Angus Young a AC/DC (Jeff Apter)

ACDC_potah_varianty.indd
Nahlédněte spolu s námi do biografické knihy, která dokumentuje osud světoznámé kapely, jež elektrizuje svými písněmi přes čtyřicet let nejen své věrné fanoušky. Začtěte se do osudů hardrockového kytaristy Anguse Younga!

Knihu Angus Young a AC/DC: Vysoké napětí autora Jeffa Aptera vydalo v českém překladu nakladatelství 65. pole.

Nech brášku na pokoji

Pro Anguse a Malcolma byla kapela celý život. Na ničem jiném jim nezáleželo tolik jako na AC/DC – na ženách, večírcích ani životě na vysoké noze. Byli mladí a ambiciózní a poháněla je spalující touha dostat se až na vrchol. Glasgow, Villawood a dokonce i Burwood už byly vzdálené vzpomínky: teď byli plně zaujati jen hraním, nahráváním a šířením evangelia podle AC/DC. Každý, kdo nebyl stejně zapálený, nutně odpadl.
Životy členů skupiny se řídily týdenním rozpisem, což byl obvykle nabitý plán koncertů, cest a nahrávání. Žili, dýchali a mleli jen o AC/DC. Jak přiznal Mark Evans, jejich postoj k jiným kapelám hraničil až s opovržením. „Věřili jsme, že jsme nejlepší rocková kapela v Austrálii, což se projevovalo v našem obecném postoji… Nebyl sice zrovna pěkný, ale ohromně nás motivoval.“
AC/DC dělali, co mohli, aby dokázali, že mají pravdu. V roce 1974 odehráli přes 100 koncertů (v roce 1975, kdy se trmáceli celou zemí, tento počet ještě zdvojnásobili) a měli za sebou natáčení ve studiu za zavřenými dveřmi, kde jim Vanda s Youngem stříhali první dvě alba, T.N.T. a High Voltage. Neexistovaly prostoje – každý den buď hráli, nahrávali nebo cestovali, a někdy zvládli všechny tři činnosti v jednom dni. Během podobně rušného víkendu začátkem roku 1975 odjeli z Melbourne do Sydney, natočili dvě videa a pak odletěli do Adelaide na několik vystoupení v hotelu Largs Pier s neplánovanou zajížďkou do Tasmánie.
Ke změně došlo v červnu 1975, kdy měli hrát s tehdy populární rockovou skupinou Skyhooks. Její debutové LP Living in the 70’s slavilo úspěch po celé zemi a stalo se nej- prodávanějším australským albem. Setkat se měli během rozhlasové akce v koncertním sále Hordern Pavilion v Sydney, a Angus se tehdy opět ocitl v centru dění.
AC/DC měli vystoupit těsně před Skyhooks a chtěli těmto nadutcům z Melbourne, nemluvě o několika tisících fanoušků v sále, ukázat, kdo hraje nejtvrdší rock, nebo přinejmenším kdo je nejkontroverznější. Na Browningův popud se domluvili, že kapela ke konci vystoupení ztropí kravál, po kterém Browning a další v převlečení za poldy vběhnou na pódium a Anguse a spol. odvlečou za postranní kulisy. Nic nebudilo poprask víc než zatčení na veřejnosti, i když mělo jít jen o divadýlko.
Jakmile spustili skladbu „Baby, Please Don’t Go“, kterou vystoupení obvykle končili, Bon Scott zavrávoral na okraji jeviště a jako obvykle přitom vrhal chtivé pohledy na svoje obdivovatelky. Basák Evans mu přispěchal na pomoc, kopl do něj a zpěvák spadl do davu, ve kterém se ztratil. Pak se Evans pustil do podle svých slov „přátelské potyčky“ s Angusem, což byla součást hry. Zatímco se váleli po jevišti, ze všech stran přišli členové štábu a snažili se ochránit vybavení – nikdo mimo kapelu totiž o chystané rvačce nevěděl. Nakonec kapelu vyvedl Browning s kolegy „policisty“. Scott mezitím omdlel a museli ho pomalu vyprostit z kotle fanoušků.
V zákulisí se tomu celá kapela kromě pořád vyčerpaného Scotta smála, dokud nezasáhla Margaret Youngová, která o fórku netušila. Měla stejnou kuráž jako její bratři a teď se zpříma podívala na Evanse.
„Ty,“ zamračila se na basáka, „nech mého brášku na pokoji.“
Michael Browning měl pravdu: Youngovi byli rodinný klan. Pokud k nim člověk nepatřil, bylo lepší dávat si pozor. Pořad Countdown s AC/DC ještě neskončil a kapelu čekala řada vystoupení. Ve vysílání se objevili 30. března, kdy měl Angus zase modrou školní uniformu a odhaloval strupovitá kolena (hráli tehdy netypicky depresivní „Love Song“), a pak znovu 25. května. Tentokrát se Angus proměnil v Supermana, což byla zajímavá volba: na kytaru sice hrál jako superhrdina, byl však nejspíše tím nejvyhublejším Clarkem Kentem, jakého kdy svět viděl. Svou kreaci nazval „SuperAng“. O zásadním významu AC/DC pro úspěch pořadu svědčí fakt, že tentokrát zahráli rovnou dvě skladby, „High Voltage“ a „Baby, Please Don’t Go“, a obstarali hudební doprovod pro teatrální epizodní vystoupení Mollyho Meldruma, který strojeně odzpíval country píseň „Good Morning“. Angus stál výjimečně v zadní části jeviště.
Stanice ABC také vysolila nějaké peníze na produkci dvou externích filmových natáčení, což zatím udělala jen pro Skyhooks. Během jednoho z nich vznikl dnes už kultovní videoklip ke skladbě „It’s a Long Way to the Top“, první z realistických rokenrolových písní Bona Scotta o životě na cestách (později následovaly mimo jiné skladby „Ride On“ a „Highway to Hell“). Natáčení nevyžadovalo velké přípravy: podle plánu se skupina měla vtěsnat na zadní část valníku, projet melbournskou ulicí Swanston Street a hrát přitom jako o život. Na náklaďák se sotva vešli i kvůli příhodné přítomnosti tří dudáků z armádní kapely Rats of Tobruk, a Angus přísahal, že většinu cesty měl co dělat, aby nespadl.

O autorovi

Jeff Apter je autorem více než dvaceti knih, zejména hudebních biografií (např. Keith Urban, Jeff Buckley, The Bee Gees). Působil v redakci australské verze časopisu Rolling Stone.

Zdroj: TZ


Nakladatelství 65. pole bylo založeno v roce 2007, sídlí v Praze. Soustřeďuje se zejména na vydávání knih nových autorů. Vydává beletrii (edice TAH), populárně naučné knihy, životopisy a dětskou literaturu (edice Políčko). Mimořádný úspěch zaznamenalo s knihou Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeAngus Young a AC/DC
Vysoké napětí

Apter, Jeff

65. pole, 2019

Napsat komentář